Historie plemene Australka

Představte si slepici, která snese 364 vajec za pouhých 365 dní. Zní to neuvěřitelně? Přesně takový rekord dosáhla australka už v roce 1922 – bez umělého osvětlení, bez moderních krmiv, bez jakýchkoliv stimulačních technologií. Tento úspěch katapultoval nenápadné černé slepice mezi nejžádanější drůbež na světě a změnil navždy pohled na to, co dokáže správné šlechtění.

Australka není jen historická kuriozita – je to živoucí důkaz toho, že systematická práce dokáže z obyčejných slepic vytvořit skutečné zázraky.

Černá australka, vítězka výstavy Dairy Show v roce 1927.
Vítězná slepice Australky na Dairy Show v roce 1927. Tento snímek patří k nejstarším dochovaným dokladům slávy plemene na výstavách.

Původ a počátky šlechtění v Austrálii

Příběh australky začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy se do Austrálie dostaly černé orpingtonky přímo od Williama Cooka, zakladatele tohoto slavného anglického plemene. Bylo to období let 1890 až 1900 a pro australské chovatele to znamenalo začátek revoluce v drůbežnictví.

Australští pionýři ale nechtěli jen kopírovat anglické vzory. Měli jasný cíl: vytvořit slepici, která bude snášet více vajec, bude odolnější a praktičtější než cokoli, co existovalo. A tak začali systematické křížení původních černých orpingtonek s minorkami, langšánkami a leghornkami, aby zlepšili užitkové vlastnosti – delší tělo, pevnější opeření a hlavně vyšší snášku.

Výsledkem byla první generace slepic známých tehdy pod názvem „Black Utility Orpingtons", tedy užitkové černé orpingtonky. Od původních Cookových orpingtonů se lišily jen v detailech, ale v praxi se ukázaly jako nesrovnatelně výkonnější. Tady se skrývá klíč k úspěchu australek – nejde o náhodu, ale o precizní šlechtitelskou práci zaměřenou na maximální užitkovost při zachování robustnosti.

Úspěch australských šlechtitelů ale nezůstal dlouho skrytý před zbytkem světa.

Návrat do Anglie – plemeno bumerang

Zatímco v Anglii mezitím převzala popularitu nad Cookovými užitkovými orpingtonkami spíše načepýřená a efektní Partingtonova linie (krásná, ale méně užitková), v Austrálii vznikal nový fenomén. Kolem roku 1920 se v Británii rozkřiklo, že „australské orpingtonky" snášejí nevídané množství vajec, a začaly se zpětně dovážet do Anglie – země, odkud původně vyšly.

Britové jim s nadsázkou říkali „plemeno bumerang", protože se jako bumerang vrátilo zpět tam, odkud původně vyšlo. Tato přezdívka dokonale vystihovala sílu australského šlechtění a ironii celé situace.

S rostoucí popularitou začaly vznikat první spory o to, jak by se toto nové plemeno mělo vlastně jmenovat.

Záhada názvu Australorp

Samotný název Australorp má trochu záhadný původ a dodnes není úplně jasné, kdo jej použil jako první. Walter Scott Wallace, známý chovatel své doby, tvrdil, že s názvem přišel už před první světovou válkou. Arthur Harwood v roce 1919 navrhoval, aby se australské nosné orpingtonky označovaly prostě „Australs“ a přidalo se k nim „orp“, aby se nezapomnělo na jejich původ v orpingtonkách.

Své si nárokoval také britský odborník W. Powell-Owen, který v roce 1921 připravil první britský plemenný standard pro toto plemeno.

Zajímavé je, že v samotné Austrálii se slovo „Australorp“ běžně nepoužívalo až do třicátých let 20. století. Dlouho se držel původní název „Australian Utility Orpingtons“, který se objevoval i na výstavách. Teprve když plemeno začalo dobývat svět, vžil se všude jednoduchý název Australorp.

Bez ohledu na to, kdo název vymyslel, australky se již chystaly zapsat do dějin něčím mnohem důležitějším než jenom jménem.

Zlatá éra rekordů 1920 až 1930

Australky se do dějin zapsaly především díky své neuvěřitelné snášce, která šokovala celý svět drůbežnictví. V letech 1922 až 1923 proběhla slavná zkouška ve městě Geelong, která změnila pohled na to, co je u slepic možné. Šest slepic australky sneslo za 365 dní dohromady 1857 vajec, což znamenalo průměr 309,5 vajec na jednu slepici ročně – a to v době, kdy neexistovalo žádné umělé osvětlení ani moderní technologie stimulující snášku.

Brzy následovaly ještě úžasnější individuální rekordy. Slepička z linie Burns dokázala během roku snést 347 vajec a jiná až 364 vajec za 365 dní. Tato čísla se okamžitě dostala do novin a odborných časopisů po celém světě. V očích veřejnosti se z australky stala „slepice, která ohromila svět".

Tyto rekordy nebyly jen statistickou zajímavostí. Představovaly průlom v chápání genetického potenciálu drůbeže a dokázaly, že správné šlechtění dokáže dosáhnout výsledků, které předtím považovali za nemožné.

Tyto neuvěřitelné výsledky samozřejmě nevyvolaly jen obdiv, ale především obrovskou poptávku po australkách z celého světa.

Kohout australky, vítěz anglických výstav v roce 1927
Kohout australky, vítěz několika anglických výstav v roce 1927. Foto: Archives Avicultura.

Světová expanze a nadšení chovatelů

Úspěch testů spustil lavinu objednávek z celého světa. Australky začaly proudit do Anglie, Spojených států, Kanady, Mexika, Jižní Afriky, Ruska a dalších zemí. Z Austrálie se rázem stalo centrum pozornosti všech chovatelů, kteří chtěli mít slepici schopnou tak neuvěřitelné snášky.

V USA se plemeno okamžitě ujalo. Jeden z tehdejších komentátorů napsal: „Australorp je šťastná slepice s nádherným lesklým peřím s brilantním zeleným nádechem. Její jasně červený hřeben a ušní boltce prozrazují vitalitu, přesto jsou to klidná a mírná zvířata. Můžeme je tedy nazvat nejžádanější drůbeží na světě.“

Tento obdiv se odrazil i v oficiálních institucích: už v roce 1929 byly australky zařazeny do American Standard of Perfection – bible amerických chovatelů. Jižní Kalifornie se stala centrem chovu a záhy vznikl i Australorp Club of America.

Ani Anglie nezůstala pozadu. V červenci 1921 zde byl založen Austral Orpington Club, který o dva roky později změnil název na Australorp Club. V Británii si plemeno stále neslo přezdívku „plemeno bumerang“, připomínající jeho návrat z Austrálie zpět na britské ostrovy.

Hledání jednotného standardu 1930 až 1950

Přestože australky dobývaly svět, v samotné Austrálii panoval dlouho chaos. Každý stát měl vlastní standard, a nikdo nechtěl ustoupit, aby vznikla jednotná definice plemene. Situace se změnila až díky vládní iniciativě.

Hlavní postavou se stal Edwin Hadlington, tehdejší hlavní vládní drůbežářský odborník z NSW Department of Agriculture. Ten svolal na slavné Sydney Royal Easter Show roku 1949 setkání státních delegátů. Jednání vedl předseda R. R. (Bob) Brown a výsledkem bylo, že se konečně podařilo vytvořit první oficiální australský standard.

Tento standard nebyl jen domácí – Britská Poultry Club jej převzala slovo od slova, včetně ilustrací. Ty zobrazovaly dva vítězné ptáky z onoho roku 1949: kohouta chovatele Jima O’Malleyho a slepici od Claude Ubrihiena.

Dlouho se vedly spory, kdo byl skutečným majitelem slavného kohouta, ale O’Malley prý své vítězství doložil osobně ukázanou kartičkou s prvním místem. Ta se bohužel po jeho smrti ztratila, ale očití svědkové její pravost potvrdili.

Kresba kohouta australky, autor Van Gink, 1955
Kresba kohouta australky od nizozemského drůbežářského specialisty Van Ginka z roku 1955.

Šlechtitelské programy a nové linie

Hadlington se ovšem nespokojil s pouhým sjednocením standardu. Už dříve rozjel rozsáhlý šlechtitelský program, protože měl pocit, že užitkové orpingtonky v Austrálii ztrácejí směr. Navštívil slavný Bonaventure Poultry Stud Athola Gilese v Mount Druitt, odkud vybral 12 pevněji opeřených černých orpingtonů s kvalitními hlavami.

Na výzkumné stanici Seven Hills pak tyto ptáky spářil s vybranými slepicemi a vytvořil základ nové linie. Do ní následně přikřížil croad langšánky – odtud získali ptáci ještě těsnější opeření a nádherný zelený lesk.

Později do této linie přibyli ptáci z oblasti South Coast a Gunning, což vedlo k vytvoření velmi jemné a vyrovnané populace. Na základě toho vznikla národní plemenná stanice, odkud si mohli chovatelé kupovat chovné kusy. Přestože dnes tato linie v čisté podobě už neexistuje, v krvi moderních australek stále kolují její geny.

Symbol národní hrdosti

Australka se stala v Austrálii symbolem nejen užitkovosti, ale i národní hrdosti. Když se v roce 1962 konal Světový drůbežářský kongres, byl právě kohout australky vybrán jako oficiální motiv pro známky, odznaky i hlavičkové papíry celého kongresu. To byl nejvyšší možný hold, jakého se může nějakému plemeni dostat. Představte si – jediné plemeno drůbeže, které se stalo natolik ikonické, že reprezentovalo celou Austrálii na mezinárodním fóru.

Sláva ale netrvá věčně a australky si brzy měly projít obdobím, kdy jejich hvězda začala pomalu klesat.

Poštovní známka s kohoutem australky, vydaná při Světovém drůbežářském kongresu 1962 v Sydney
Poštovní známka s kohoutem australky, vydaná v Austrálii u příležitosti Světového drůbežářského kongresu v Sydney roku 1962.

Od světového zázraku k ústupu ze slávy 1930 až 1980

Slavné rekordy z dvacátých let katapultovaly australky mezi nejpopulárnější slepice na světě. Jenže doba se měnila a komerční drůbežnictví začalo hledat ještě efektivnější řešení. V Austrálii i USA se ukázalo, že křížení australek s bílými leghornkami dává hybridy, které snášejí o 8 % více vajec než každé plemeno samostatně. Tyto křížence dostaly jméno Austra-White a v třicátých letech se staly nejrozšířenějšími nosnicemi Ameriky.

Byl v tom ale háček – Američané dávali přednost kuřecímu masu se žlutou kůží. Černé stvoly peří na bílé kůži australek působily nevzhledně a spotřebitelé o ně ztratili zájem. Podobně to dopadlo i v Evropě. Tam se v té době prosazovala plemena jako barneveldky nebo velsumky, která nabízela krásná tmavě hnědá vejce. Trh tak od australek odvrátil pozornost a plemeno bylo v komerčním využití postupně vytlačeno.

Zatímco v komerčním světě australky ztrácely pozice, v Evropě začínali chovatelé experimentovat s novými směry jejich vývoje.

Experimenty a šlechtění v Evropě

Přesto australky zcela nezmizely. V Nizozemsku se například užitkové australky z USA křížily s rodajlendkami a hempšírkami, což dalo vzniknout černým hybridkám s červeným nádechem na krku. Tyto slepice byly velmi dobrými nosnicemi, ale „nebyly dost hezké" pro výstavy.

V Německu se situace vyvíjela trochu jinak. Do země se v padesátých letech dostaly utility australky z amerických násadových vajec. Němečtí chovatelé je začali křížit s rýnskými plemeny, barneveldkami a dokonce i s rodajlendkami. Výsledkem byl typ australky, který byl v roce 1952 přijat do německého standardu. Němcům ale stále něco chybělo – proto pokračovali v pokusech a postupně přidávali další křížení.

V Československu se australky začaly objevovat v 50. a 60. letech, především díky dovozům od německých a rakouských chovatelů. Na výstavách Českého svazu chovatelů drůbeže se ustálil typ blízký německému standardu – s delším ocasem a bohatším opeřením. V oficiálním standardu ČSCH byla dlouho uznána pouze černá forma, zatímco barevné varianty, které se v té době prosazovaly v zahraničí, se k nám dostaly až výrazně později.

Tyto různorodé experimenty v jednotlivých zemích nevyhnutelně vedly k tomu, že se australky začaly od sebe lišit více, než kdy předtím.

Rozdíly v typech a vzhledu

Právě tato křížení způsobila, že se australky začaly v jednotlivých zemích lišit. V Nizozemsku se třeba preferovaly dlouhé a bohaté ocasy, zatímco v Austrálii nebo Anglii zůstával ocas spíše kompaktní. Fotografie z výstav v padesátých až sedmdesátých letech ukazují, že „holandský typ" měl výrazně delší ocas než původní australský.

V Německu se v té době objevila i bílá varianta australek. Německý chovatel A. Ziegler údajně v šedesátých letech vyšlechtil bílé ptáky z černého kohouta australky a bílé hybridní slepice. Němci to dlouho prezentovali jako vlastní objev. Jenže nizozemský odborník van Gink upozornil, že bílá varianta vznikla už dříve v Jižní Africe, kde chovatel W. H. Addison odchoval čistě bílého kohouta z černých rodičů a metodickým zpětným křížením získal celou linii. Tyto bílé australky se pak v roce 1937 dostaly i do Anglie.

V Evropě se postupně ustálilo, že bílá australka má mít modré běháky a oranžově červené oči. V Nizozemsku se dokonce dlouhá léta uznávala varianta s bílými běháky a červenohnědýma očima – dnes už je ale vyhynulá.

Zatímco Němci a Nizozemci si oblíbili delší ocas, v Československu se tento vzhled převzal právě z německých importů. Na rozdíl od Holanďanů ale naši chovatelé nikdy neprosadili výrazně barevné odchylky – u nás zůstala vždy dominantní klasická černá australka.

Pro mnohé chovatele se tak australky staly zajímavé z úplně nového úhlu pohledu – nejen jako nosnice, ale jako krásné výstavní ptactvo.

Z výstavních kruhů zpět na výsluní

Když australky ztratily roli v komerčním chovu, staly se spíše výstavním plemenem. Chovatelé začali klást větší důraz na vzhled, tvar těla a opeření, než na samotnou užitkovost. To ale neznamená, že by ztratily schopnost snášet – i dnes patří mezi slepice, které dávají přes 200 vajec ročně.

Už v roce 1934 byla na výstavě v Anglii představena i bantamka australky – zakrslá forma, která si našla cestu do mnoha zemí. Tato miniaturní verze si zachovala všechny charakteristické rysy velkých australek, jen v menším měřítku.

Osm desetileté změny ve společnosti a nové trendy v hobby chovu pak přinesly australkám druhou šanci na úspěch.

Kohout australky, šampión na Gelre Show 1979 v Nizozemsku.
Šampión australky – kohout na výstavě Gelre Show 1979 v Nizozemsku. Foto: Archives Avicultura.

Novodobá historie a současnost 1980 až dnes

Po dekádách, kdy australky ztratily pozici v komerčních velkochovech, nastal od osmdesátých let nový vzestup – tentokrát mezi chovateli výstavní drůbeže a hobby nadšenci. V mnoha zemích začaly vznikat specializované kluby, které plemeno propagovaly a sjednocovaly jeho chov.

V Nizozemsku byl roku 1988 založen Australorp Club Nederland, který se brzy stal velmi aktivním. Právě tam se obrovské popularitě těšila zakrslá forma, která dodnes láká svým vzhledem i velmi slušnou snáškou.

V Německu, Anglii i Francii se australky na výstavách těšily velkému zájmu a postupně se stabilizoval typ – někde s delšími ocasy, jinde s kompaktnější stavbou, podle toho, co chovatelé preferovali. Zároveň se objevily nové barevné variety: kromě tradiční černé byla standardizována modrá a v některých zemích i bílá. V Jižní Africe se dokonce vyšlechtila i žlutá varianta, i když nikdy nezískala velkou mezinárodní podporu.

V Austrálii se dlouho držel názor, že „pravá" australka je pouze černá. Teprve v roce 2012 byla do australského standardu oficiálně zapsána i bílá varianta. V Británii, Německu, Nizozemsku nebo Dánsku se dnes uznávají černé, modré i bílé australky. V USA se standard týká pouze černé a modré varianty.

Ani Československo a později Česká republika nezůstaly stranou této obnovy zájmu o tradičních plemena.

Australky v Československu a České republice

V Československu a později v České republice se australky objevovaly už od druhé poloviny 20. století a jejich chov si udržel kontinuitu díky menším skupinám nadšenců. I když nikdy netvořily hlavní komerční plemeno, na výstavách i ve dvorech zkušených chovatelů byly přítomné nepřetržitě.

V sedmdesátých a osmdesátých letech patřily k běžnějším užitkovým slepicím na venkově a od devadesátých let se pravidelně objevují také na celostátních výstavách. Díky své kombinované užitkovosti a spolehlivé snášce se postupně vyprofilovaly jako jedno z nejvyhledávanějších plemen u nás.

Český svaz chovatelů drůbeže je uvádí ve standardu především v tradiční černé barvě, zatímco barevné varianty se u nás objevují jen ojediněle, většinou díky dovozům z Německa. Na výstavách patří australky dlouhodobě k nejpočetnějším velkým plemenům. O jejich tradici svědčí i to, že je chovaly už generace našich otců a dědů – v českých dvorech se objevují více než čtyři desetiletí.

Slepice černé australky, šampionka na National Show 2013 ve Velké Británii
Šampionka černé australky – slepice na National Show 2013 ve Velké Británii. Foto: Rupert Stephenson.
Kohout černé australky, šampión na Federation Show 2013 ve Velké Británii
Šampión černé australky – kohout na Federation Show 2013 ve Velké Británii. Foto: Rupert Stephenson.

Australky jako výstavní hvězdy současnosti

Na velkých evropských i světových výstavách patří australky dodnes k ozdobám soutěží. Často vyhrávají šampionáty, ať už v klasické nebo zakrslé formě. Přesto si uchovaly i svůj původní užitkový charakter – slušnou velikost těla a velmi solidní snášku.

To z nich dělá typické plemeno s kombinovanou užitkovostí – tedy takové, které nabízí jak dostatek vajec, tak i maso, a přitom je dostatečně odolné a přizpůsobivé. Díky přátelské a klidné povaze jsou dnes velmi oblíbené v hobby chovech po celém světě.

Více než stoletá historie australek je příběhem o tom, jak systematické šlechtění a jasná vize dokážou vytvořit plemeno, které přetrvá generace a zůstane užitečné i krásné současně.