Australka

Legenda mezi slepicemi

Australka patří mezi plemena s extrémně vysokou snáškou, přitom je odolná a spolehlivá i v běžných podmínkách domácího chovu. V mém chovu mám australky v černé i modré barvě, takže po vylíhnutí se přirozeně rodí část kuřat černých a část modrých.

Cena

🥚 Násadová vejce: 40 Kč / ks

🐣 Kuřátka: 120 Kč / ks

Australka černá

Popis plemene

Australka je staré australské plemeno vyšlechtěné na konci 19. století z černých orpingtonů. Od začátku byla cíleně šlechtěna na vysokou snášku a odolnost, díky čemuž si získala pověst jednoho z nejspolehlivějších plemen pro domácí chov.

  • Snáší až 250–300 vajec ročně, vejce jsou velká, hnědá a váží kolem 60 g. Produkci si udržuje i několik let, což je proti hybridům velká výhoda.
  • Dlouhověkost – i starší slepice dokážou snášet slušně, zatímco hybridky po dvou letech odcházejí.
  • Klidná a přátelská povaha, vhodná i pro začátečníky nebo rodiny s dětmi.
  • Nenáročná na prostor, dobře prospívá i v menších výbězích, a přitom zvládne i celoroční volný chov.
  • Odolnost vůči klimatu – snáší mráz i horko a dobře se přizpůsobuje českým podmínkám.

Typická je její dlouhověkost a stabilní užitkovost. Australky patří k legendám mezi nosnými plemeny a i dnes jsou vyhledávané pro spojení nenáročnosti, přátelské povahy a vysoké snášky.

Fotogalerie

Fotografie mých Australek modrých tak, jak na mém statku žijí.

Krátce o historii australek

Představte si slepici, která snese 364 vajec za pouhých 365 dní. Zní to neuvěřitelně? Přesně takový rekord dosáhla australka už v roce 1922 – bez umělého osvětlení, bez moderních krmiv, bez jakýchkoliv stimulačních technologií. Tento úspěch katapultoval nenápadné černé slepice mezi nejžádanější drůbež na světě a změnil navždy pohled na to, co dokáže správné šlechtění.

Australka není jen historická kuriozita – je to živoucí důkaz toho, že systematická práce dokáže z obyčejných slepic vytvořit skutečné zázraky.

Text níže obsahuje historii australek v kostce.
Celý fascinující příběh včetně rekordů, expanze do světa a vývoje v České republice přejděte na stránku Historie australek.
Černá australka, vítězka výstavy Dairy Show v roce 1927.
Vítězná slepice Australky na Dairy Show v roce 1927. Tento snímek patří k nejstarším dochovaným dokladům slávy plemene na výstavách.

Příběh australky začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy se do Austrálie dostaly černé orpingtonky přímo od Williama Cooka. Bylo to období let 1890 až 1900 a šlo o start šlechtitelské revoluce.

Z Anglie se brzy vrátily zprávy o „australských orpingtonkách“ s mimořádnou snáškou. Zatímco doma bodovala efektní Partingtonova linie, Britové kolem roku 1920 australkám dali přezdívku plemeno bumerang.

Název „Australorp“ má záhadný původ a dodnes není jasné, kdo jej použil jako první. O prvenství se hlásili chovatelé už před první světovou válkou, v roce 1919 Arthur Harwood a v roce 1921 W. Powell-Owen, když připravil první plemenný standard. V Austrálii se jméno ujalo až ve třicátých letech.

Ve dvacátých letech se australky proslavily rekordní snáškou – v roce 1922–1923 šest slepic v Geelongu sneslo dohromady 1857 vajec, tedy přes 300 vajec na kus. Brzy padly i individuální rekordy, včetně slepice s neuvěřitelnými 364 vejci za 365 dní. Tyto výsledky ohromily svět a udělaly z australky „slepici, která šokovala světové drůbežnictví“.

Úspěch rekordů spustil lavinu objednávek – australky mířily do Evropy, Ameriky i Ruska a staly se symbolem výjimečné snášky. V USA si získaly pověst klidných a elegantních slepic a už v roce 1929 byly zařazeny do American Standard of Perfection, vznikl také Australorp Club of America. V Anglii byl už roku 1921 založen Austral Orpington Club, kde se plemeno stále označovalo jako „plemeno bumerang“.

Přestože australky dobývaly svět, v samotné Austrálii měl každý stát vlastní standard a chyběla jednotná definice plemene. Zlom přišel roku 1949, kdy Edwin Hadlington na Sydney Royal Easter Show prosadil první oficiální australský standard pod vedením R. R. Browna. Tento dokument převzal i britský Poultry Club – včetně ilustrací podle vítězných ptáků Jima O’Malleyho a  Claude Ubrihiena.

Edwin Hadlington po sjednocení standardu zahájil rozsáhlý šlechtitelský program, aby obnovil užitkovost australek. Z chovu Bonaventure vybral dvanáct nejlepších ptáků, které na stanici Seven Hills zkřížil se slepicemi a později obohatil o krev croad langšanek. Nově vzniklá linie dala základ národní plemenné stanici, odkud se šířila k chovatelům a jejíž vliv nese plemeno dodnes.

V roce 1962 se australka stala symbolem celé země – na  Světovém drůbežářském kongresu v Sydney byl kohout australky vybrán jako oficiální motiv celého podniku. Byla to pocta, která udělala z tohoto plemene ikonu národní hrdosti, i když už brzy začala jeho sláva pozvolna ustupovat.

Po rekordech dvacátých let přišel zlom – křížení australek s bílými leghornkami přineslo hybridy Austra-White, které dominovaly americkým chovům třicátých let. Jenže preference spotřebitelů a konkurence nových plemen v Evropě – jako barneveldky a  velsumky – způsobily, že australky ztratily komerční význam. Plemeno však zůstalo zajímavé pro evropské chovatele, kteří hledali nové směry jeho využití.

Po ústupu z komerční slávy se australky staly základem různých pokusů. V Nizozemsku se křížily s  rodajlendkami a hempšírkami, což dalo hybridky s červeným nádechem na krku. V Německu se od padesátých let křížily americké australky s  rýnskými slepicemi, barneveldkami i rodajlendkami, což vedlo k typu uznanému v roce 1952 do německého standardu. V Československu se od 50. let ustálil typ blízký německému – s delším ocasem a bohatším opeřením, dlouho jen v černé formě. Různé směry šlechtění způsobily, že se evropské australky začaly znatelně lišit.

Různá křížení vedla k rozdílům mezi jednotlivými zeměmi – v Nizozemsku se prosadil delší ocas, zatímco v Austrálii či Anglii zůstával kompaktnější. V Německu se v 60. letech objevila bílá varianta, připisovaná A. Zieglerovi, i když už ve 30. letech ji odchoval v Jižní Africe W. H. Addison. Postupně se ustálilo, že bílá australka má mít modré běháky a oranžově červené oči. V Československu převládl německý typ, ale barevné odchylky se zde nikdy výrazně neprosadily – černá zůstala klasikou.

Po ztrátě komerční role se australky staly hlavně výstavním plemenem, kde se cenil vzhled a tvar těla víc než užitkovost. Přesto si udržely pověst spolehlivých nosnic s více než 200 vejci ročně. Už v roce 1934 byla v Anglii představena i  bantamka, tedy zakrslá forma australky, která si rychle našla místo v hobby chovech. Díky novým trendům v zájmovém chovatelství se tak plemeno vrátilo zpět na výsluní.

Od osmdesátých let zažívají australky nový vzestup v hobby a výstavních chovech. Vznikají specializované kluby, například Australorp Club Nederland (1988), kde si velkou oblibu získala i zakrslá forma. V Evropě i Africe se objevily nové barevné variety – vedle černé i modrá, bílá a vzácně žlutá. V Austrálii se dlouho uznávala jen černá, ale od roku 2012 je oficiálně ve standardu i bílá. Většina evropských zemí dnes chová černé, modré i bílé australky, zatímco v USA se uznávají pouze černé a modré.

Ilustrace kohouta a slepice australky z roku 1949 – první oficiální australský standard
Kohout Jima O’Malleyho a slepice Claude Ubrihiena – vítězní ptáci z Sydney Royal Easter Show 1949, kteří se stali předlohou prvního oficiálního standardu australek. Jejich podoba je dodnes používána v ilustracích plemenných knih a symbolizuje ideální typ plemene.

V Československu a později v České republice se australky objevují už od druhé poloviny 20. století a jejich chov si udržel kontinuitu díky menším skupinám nadšenců. V 70. a 80. letech patřily k běžným užitkovým slepicím na venkově, od 90. let se pravidelně objevují i na celostátních výstavách. ČSCH je uvádí především v černé barvě, barevné varianty se objevují spíše díky dovozům z Německa. Na výstavách dlouhodobě patří mezi nejpočetnější velká plemena a v českých dvorech mají tradici už více než čtyři desetiletí.

Dnes jsou australky ozdobou evropských i světových výstav, kde pravidelně sbírají šampionáty v klasické i zakrslé formě. Přitom si uchovaly i kombinovanou užitkovost – slušnou snášku i kvalitní maso – a díky klidné povaze patří k oblíbeným plemenům hobby chovatelů. Jejich více než stoletý příběh ukazuje, že šlechtění může dát vzniknout slepici, která je krásná i užitečná zároveň.

Video

Video o Australkách které stojí za shlédnutí.

Podmínky chovu

Jak se u mě slepicím žije

Každé ráno otevírám chovnému hejnu výběh o velikosti přibližně 5×10 m. Pravidelně je pouštím i na volnou zahradu (cca 50×30 m), kde mají stromy, keře, trávu a hlínu na popelení. Vychutnávají si prostor, čerstvý vzduch a pohyb – nejsou zavřené pod střechou celý rok.

Čím krmím

Krmím kvalitní směsí pro nosnice, doplňuji kopřivami, močeným pečivem a jednou týdně dávám syrové maso. Vitaminy a minerály jsou samozřejmostí. Žádné kuchyňské zbytky ani "šmakulády" – jen to, co podporuje zdraví, imunitu a oplodněnost vajec.

Podmínky dodání

Dodání násadových vajec

Kurýrem v ČR za 250 Kč

Kurýrem na SK za 300 Kč

Osobně u mě na statku v MS kraji

Dodání kuřátek

Osobně u mě na statku v MS kraji

Více informací na stránce Kuřátka

 

Objednávka #australky

Aktuální oplozenost 88 % (ověřeno duben 2026)
Aktuální oplozenost 88 %
(ověřeno duben 2026)

Objednávkou si zajistíte vejce nebo kuřátka tohoto plemene. Pokud si to později rozmyslíte, můžete objednávku kdykoliv změnit.

Všechny detaily o procesu objednávky a co Vás čeká najdete na stránce objednávky.

Návrat do Anglie – plemeno bumerang

Zatímco v Anglii mezitím převzala popularitu nad Cookovými užitkovými orpingtonkami spíše načepýřená a efektní {tip title="Partingtonova linie" content="Linie orpingtonů vyšlechtěná Josephem Partingtonem. Byla ceněna pro svůj vzhled, ale měla nižší užitkovost než původní Cookovy orpingtonky.

Toto plemeno chovám i já – více informací nebo možnost objednat násadová vejce najdete na stránce orpingtonka v katalogu." width="320"}Partingtonova linie{/tip} (krásná, ale méně užitková), v Austrálii vznikal nový fenomén. Kolem roku 1920 se v Británii rozkřiklo, že „australské orpingtonky" snášejí nevídané množství vajec, a začaly se zpětně dovážet do Anglie – země, odkud původně vyšly.

Britové jim s nadsázkou říkali {tip title="Plemeno bumerang" content="Britská přezdívka pro australky, protože se po vyšlechtění v Austrálii 'vrátily' zpět do Anglie." width="320"}„plemeno bumerang"{/tip}, protože se jako bumerang vrátilo zpět tam, odkud původně vyšlo. Tato přezdívka dokonale vystihovala sílu australského šlechtění a ironii celé situace.

S rostoucí popularitou začaly vznikat první spory o to, jak by se toto nové plemeno mělo vlastně jmenovat.

Z výstavních kruhů zpět na výsluní

Když australky ztratily roli v komerčním chovu, staly se spíše výstavním plemenem. Chovatelé začali klást větší důraz na vzhled, tvar těla a opeření, než na samotnou užitkovost. To ale neznamená, že by ztratily schopnost snášet – i dnes patří mezi slepice, které dávají přes 200 vajec ročně.

Už v roce 1934 byla na výstavě v Anglii představena i {tip title="Bantamka" content="Zakrslá forma slepic, která vznikla cíleným šlechtěním nebo spontánními mutacemi. Bantamky jsou oblíbené pro menší velikost a atraktivní vzhled." width="340"}bantamka{/tip} australky – zakrslá forma, která si našla cestu do mnoha zemí. Tato miniaturní verze si zachovala všechny charakteristické rysy velkých australek, jen v menším měřítku.

Osm desetileté změny ve společnosti a nové trendy v hobby chovu pak přinesly australkám druhou šanci na úspěch.