Historie plemene Sasexka

Když roku 43 n. l. vstoupily římské legie na břehy Británie, přinesly s sebou nejen meče a štíty, ale také koše s drůbeží. Právě toto setkání antické civilizace s místními britskými slepicemi položilo základy plemene, které dnes známe jako sasexku. Je to příběh trvající téměř dva tisíce let - příběh o plemeni, které přežilo vzestup a pád říší, průmyslovou revoluci i nástup moderních hybridů.

Starověké kořeny v hrabství Sussex

Oblast kolem hrabství Kent, Sussex a Surrey byla už v dobách před příchodem Římanů známá jako centrum chovu drůbeže. Ještě před římskou invazí sem zajížděli féničtí obchodníci, kteří vyměňovali středomořskou drůbež za britský cín. Tito mistři starověkého obchodu připluli až k břehům Británie a s sebou přivezli nejen zboží, ale i znalosti o chovu slepic.

Původní slepice v Sussex nevypadaly vůbec jako dnešní elegantní sasexky. Byly to strakaté, načervenalé slepice s čtyřmi prsty, které se volně potulovali po farmách a živili se tím, co našli. Teprve když Římané přinesli své těžší, masitější druhy drůbeže - včetně předchůdců pětiprstých dorkinek - začalo postupné křížení, které během staletí vytvořilo základ budoucího plemene.

Po odchodu Římanů z Británie v 5. století zůstaly jejich slepice a s nimi i znalosti o systematickém chovu drůbeže. Místní farmáři v Sussex pokračovali v chovu těchto ptáků, kteří se postupně přizpůsobovali drsnému anglickému podnebí a stali se nepostradatelnou součástí venkovských hospodářství.

Historická litografie několika barevných variet plemene Sussex – A. F. Lydon, Feathered World, 1912
Historická litografie z časopisu Feathered World (1912), autor A. F. Lydon. Zobrazuje hlavní barevné variety plemene Sussex – Light, Brown, Speckled a Red – tak, jak je vnímali britští chovatelé na začátku 20. století.

Středověké období a rozvoj trhů

Během středověku se hrabství Sussex postupně vyprofilovalo jako hlavní dodavatel kvalitní drůbeže pro rostoucí londýnské trhy. Zejména oblast kolem města Heathfield se stala synonymem pro vynikající stolní drůbež. Farmáři zde vyvinuli specifické techniky výkrmu, které zahrnovaly krmení kapounů směsí mléka a mletého ovsa.

Tato specializace nebyla náhodná. Sussex mělo ideální podmínky - dostatek pastvin pro drůbež, blízkost londýnských trhů a generace zkušeností předávaných z otce na syna. Místní slepice se vyznačovaly bílou kůží a nohama, což bylo na anglických trzích vysoce ceněno, a jejich maso bylo proslulé svou křehkostí a šťavnatostí.

Viktoriánská revoluce v chovu drůbeže

Skutečný přelom v historii sasexky přišel v 19. století, během vlády královny Viktorie. Rok 1845 se stal milníkem - v londýnské zoologické zahradě se konala první oficiální drůbežářská výstava v historii. Mezi vystavenými plemeny se objevily i ptáci označení jako "Old Sussex nebo Kent Fowl". To byl okamžik, kdy sasexka vstoupila z anonymity venkovských dvorků na výsluní oficiálního plemenářství.

Viktoriánská éra přinesla fenomén známý jako "hen fever" - slepičí horečka. Královna Viktorie sama obdržela v letech 1842-1843 exotické slepice kočinky, které si zamilovala natolik, že si nechala postavit rozsáhlé voliéry. Její nadšení se rychle rozšířilo mezi střední a vyšší třídy, které začaly dovážet a chovat nejrůznější exotická plemena.

Pro sasexku to znamenalo období intenzivního šlechtění. Chovatelé začali systematicky křížit původní sussexské slepice s nově dovezenými plemeny. Brahmánky přinesly velikost a odolnost proti chladu, kočinky přispěly kvalitou peří a kvočnavostí, stříbrnošedé dorkingy pomohly vytvořit světlou varietu. Z těchto křížení postupně vznikala moderní podoba sasexky - robustní, dobře proporcionální pták obdélníkové stavby s širokými zády a hlubokými prsy.

Založení plemenného klubu a standardizace

Na přelomu 19. a 20. století bylo jasné, že sasexka potřebuje oficiální uznání a jednotný standard. Varování Edwarda Browna , významného drůbežářského odborníka té doby, o možné ztrátě tradičních britských plemen podnítilo E.J. Wadmana k akci.

V roce 1903 byl v městě Lewes založen > Sussex Breed Club – jeden z nejstarších plemenných klubů v celé Británii. Už o rok dříve, v roce 1902, byl sestaven první oficiální standard plemene, který uznával tři barevné variety: světlou (Light), červenou (Red) a strakatou (Speckled).

Strakatá varieta byla považována za nejstarší a nejbližší původnímu plemeni. Světlá vznikla křížením s orientálními plemeny a stříbrnošedými dorkingy, zatímco červená se původně chovala jako černoprsá, než se červená a hnědá variety oddělily jako samostatné barevné rázy.

Historická litografie plemene Light Sussex – Feathered World, počátek 20. století
Historická litografie páru Light Sussex z časopisu Feathered World, počátek 20. století. Tyto oficiální ilustrace formovaly představu o ideálním typu plemene v době, kdy fotografie byly teprve výjimkou.

Zlatá éra první poloviny 20. století

Období mezi světovými válkami představovalo vrchol popularity sasexky. Světlá sasexka se stala jedním z nejrozšířenějších plemen v celé Británii. Nebyla to už jen dvorková slepice – stala se základem komerčního drůbežářského průmyslu.

Ve 20. letech se objevila nová barevná varieta – žlutá kolumbijská, která vznikla pohlavně vázaným křížením v rámci plemene. Krátce poté se jako spontánní mutace ze světlých sasexek objevila i  bílá varieta. Nejnovější uznanou varietou se stala stříbrná, která doplnila paletu na osm oficiálně uznaných barevných rázů podle Poultry Club of Great Britain.

Zvláštní kapitolou je korunovační sasexka, vytvořená pro plánovanou korunovaci krále Eduarda VIII. v roce 1936. Tato varieta měla mít červené, bílé a modré zbarvení jako britská vlajka – stejné značení jako světlá sasexka, ale s levandulovou barvou místo černé. Když Eduard abdikoval a korunovace se nekonala, varieta téměř zmizela. Během druhé světové války se ztratila úplně a byla znovu vytvořena až v 80. letech jako zdrobnělá forma. Dnes je extrémně vzácná.

Cesta do Německa

První dokumentované zmínky o sasexkách v Německu pocházejí už z roku 1868, kdy se o nich psalo v odborných časopisech. Skutečný průlom ale přišel 23. listopadu 1903, kdy Bernhard Heumann z Quedlinburgu importoval první oficiální skupinu – jednoho kohouta a tři slepice Light Sussex.

O rok později, v 1904, dovezl Fritz Happold červené sasexky. Německý klub chovatelů sasexek (SV Sussex) se stal jedním z nejstarších specializovaných klubů v zemi. Zajímavé je, že kontinentální evropský chov se od britského lišil – zatímco v Anglii byl důraz na masnou užitkovost, němečtí chovatelé se více zaměřovali na produkci vajec.

Dobytí Ameriky

Do Ameriky dorazily první sasexky kolem roku 1912, odkud se velmi rychle rozšířily. Už v roce 1914 byly uznány Americkou drůbežářskou asociací (APA), konkrétně variety Speckled a Red. Light byla do standardu zařazena až v roce 1929. Doplnily tak výstavní Standard of Perfection, který stvrdil jejich místo v americkém chovu.

Popularita sasexek v USA nikdy nedosáhla takového rozšíření jako v Británii. V malochovech se ale udržely díky své spolehlivé kombinaci snášky a masa, klidné povaze a dobré přizpůsobivosti chladnějšímu klimatu. Zejména ve státech na severu USA a v Kanadě se sasexky chovaly ve větších počtech.

Sasexka v českých zemích

Do českých zemí se sasexky dostaly přes Německo na začátku 20. století. České jméno "sasexka" je přímým odvozením od anglického názvu. Významným milníkem byl rok 1971, kdy byl v Hustopečích u Brna založen Český klub chovatelů sasexek.

V českém prostředí se sasexky rychle ujaly díky své nenáročnosti a univerzálnosti. Světlá varieta se stala nejpopulárnější a dodnes je považována za ideální plemeno pro začínající chovatele. České chovatelské linie si zachovaly vysokou kvalitu a jsou uznávané i v zahraničí.

První světová válka

Válečná léta 1914–1918 tvrdě zasáhla britské drůbežářství. Kvůli nedostatku dováženého krmiva a vládním regulacím cen obilí došlo v hrabství Sussex již během války k poklesu počtu drůbeže přibližně o třetinu. Oblast Heathfield, která byla srdcem produkce sasexek, zaznamenala pokles produkce zhruba o polovinu mezi roky 1913 a 1915. Oves a ječmen už nebyly ekonomicky využitelné jako krmivo, což nutilo chovatele drasticky redukovat svá hejna.

Druhá světová válka

Během druhé světové války hrály sasexky paradoxně klíčovou roli v britské potravinové strategii. Spolu s  Rodajlendkami byly vybrány jako oficiální plemena pro zajištění produkce masa a vajec. Vláda podporovala drobné chovatele, aby si drželi několik slepic na dvorku a krmili je kuchyňskými zbytky.

Produkce vajec však během války dramaticky klesla – podle oficiálních statistik byla v polovině 40. let pouze kolem 40 % předválečné úrovně. Produkce vepřového masa klesla na třetinu, což ještě více zdůraznilo význam drůbeže jako zdroje bílkovin.

Nástup průmyslového chovu a úpadek tradičních plemen

Konec druhé světové války přinesl revoluci v drůbežářském průmyslu. Ve 40. a 50. letech se začaly objevovat první komerční hybridní linie brojlerových kuřat, která dospívala nepřirozeně rychle a byla ekonomicky výhodnější než tradiční plemena.

Sasexky, které potřebovaly delší čas k dosažení porážkové hmotnosti, se najednou staly nekonkurenceschopnými. Z pozice hlavního masného plemene Británie se během jediné dekády propadly do kategorie "hobby plemen". Jejich genetika však nezůstala zapomenuta – Light Sussex významně přispěla k vývoji moderních brojlerových hybridů a dodnes se její geny nacházejí v komerčních liniích po celém světě.

Záchrana před vyhynutím

Kolem přelomu 20. a 21. století se sasexka ocitla na seznamu ohrožených plemen. Organizace jako American Livestock Conservancy a britský Rare Breeds Survival Trust zahájily intenzivní ochranářské programy.

Status sasexky byl klasifikován jako "Recovering" (zotavující se), což znamenalo, že plemeno sice není bezprostředně ohroženo vyhynutím, ale vyžaduje aktivní podporu. Díky práci nadšených chovatelů a plemenných klubů se podařilo nejen zachránit všechny barevné variety, ale i obnovit některé téměř ztracené linie.

Šlechtitelské metody a genetický vývoj

Tradiční přístupy 19. století

Chovatelé v Sussex používali metody, které se dnes mohou zdát primitivní, ale byly překvapivě účinné. Bez elektřiny, umělého osvětlení, topení nebo inkubátorů se spoléhali výhradně na přirozené líhnutí pod kvočnami.

Kohouti určení k výkrmu byli kaponizováni ve věku 6-8 týdnů. Tato chirurgická kastrace vedla k lepšímu prokládání masa tukem a jemnější chuti. Kapouni byli pak vykrmováni speciální směsí mléka a mletého ovsa, což vytvářelo luxusní produkt pro londýnské trhy.

Pohlavně vázané křížení

Light Sussex se stala jednou z nejžádanějších samic pro pohlavně vázaná křížení. Při páření se zlatými kohouty (například New Hampshire nebo Rhode Island Red) bylo možné již v jednodenním věku rozlišit pohlaví kuřat podle barvy peří.

Tato vlastnost měla obrovský ekonomický význam, protože umožňovala efektivní separaci budoucích nosnic od kohoutků určených k výkrmu. Systém pohlavně vázaného křížení s Light Sussex se stal základem mnoha komerčních chovů po celém světě.

Moderní genetické analýzy

V 21. století začali vědci využívat DNA analýzy ke studiu genetické rozmanitosti sasexek . Výzkumy ukázaly, že plemeno si zachovalo překvapivě vysokou genetickou variabilitu, což je dobrá zpráva pro jeho budoucnost.

Studie také potvrdily historické záznamy o křížení s orientálními plemeny a dorkingy. Genetické markery jasně ukazují příspěvek brahmánek a kočinek v genomu moderních sasexek, zejména u světlé variety.

Specializované variety a jejich vývoj

Kolem roku 1920 začali britští chovatelé pracovat na vytvoření zdrobnělých sasexek. Využili k tomu malé jedince z velkých linií a křížili je s některými zdrobnělými plemeny.

Výsledkem byly miniaturní sasexky o čtvrtinové velikosti standardních ptáků, které si zachovaly všechny charakteristické znaky plemene. Zdrobnělé varianty jsou dnes dostupné ve všech osmi barevných varietách a jsou oblíbené zejména pro chov v omezených prostorech a na výstavách.

Během více než století mezinárodního chovu se vyvinuly výrazné regionální rozdíly. Anglický typ zůstal věrný původnímu zaměření na produkci masa - ptáci jsou těžší, s výraznějším osvalením prsou. Kontinentální evropský typ, zejména v Německu, je lehčí stavby a více zaměřený na nosnost.

Kanadské linie vyvinuté z anglických importů jsou extrémně odolné vůči mrazu, zatímco americké linie kladou důraz na užitkovost a praktičnost před výstavní dokonalostí.

Historická rytina páru Speckled Sussex od Edwin Megaree, rok 1917
Rytina páru Speckled Sussex od Edwina Megaree, 1917. Zachycuje výstavní standard variety začátkem 20. století.

Vliv na místní ekonomiku

Oblast Heathfield v Sussex se díky chovu drůbeže stala jednou z nejbohatších zemědělských oblastí v jižní Anglii. Farmáři zde často vydělávali více na prodeji kuřat než na pěstování obilí. Systém výkrmu sasexek se stal modelem pro další regiony a významně ovlivnil vývoj moderního drůbežářského průmyslu.

V Kanadě byly Light Sussex slepice dováženy ve velkém množství pro tzv. „stubble picking“ – sbírání zrn z polí po sklizni. Jejich schopnost efektivně využívat zbytky úrody z nich dělala ekonomicky výhodné pomocníky farmářů.

Kulturní dědictví

Sasexka se stala symbolem britského tradičního zemědělství. Objevuje se v rané drůbežářské literatuře, na historických fotografiích a malbách venkovského života. Coronation Sussex vytvořená pro královskou korunovaci dokládá, jak hluboce bylo plemeno zakořeněné v britské kultuře.

V české kultuře si sasexka také našla své místo. Stala se synonymem pro spolehlivou, nenáročnou slepici vhodnou pro začátečníky. České chovatelské kluby pravidelně pořádají specializované výstavy, které přitahují chovatele z celé Evropy.

Sasexka v moderní době

Sasexka je dnes klasifikována jako heritage breed – tradiční plemeno s historickým významem. Po letech na okraji zájmu zažívá renesanci díky rostoucímu zájmu o udržitelné zemědělství a kvalitní potraviny.

Livestock Conservancy změnila status plemene z "ohrožené" na "zotavující se", což odráží úspěšné ochranářské úsilí posledních desetiletí. Některé barevné variety jako Buff, Silver nebo Coronation zůstávají vzácné, ale Light a Speckled variety jsou široce rozšířené po celém světě.

Moderní chovatelé oceňují sasexku pro její univerzálnost. Slepice snáší 200–250 vajec ročně s krémově hnědou skořápkou, což je vynikající výsledek pro tradiční plemeno. Zároveň si zachovávají dobré masné vlastnosti – kohout váží 4–4,5 kg, slepice 3–3,5 kg.

Jejich klidný a přátelský temperament z nich dělá ideální plemeno pro rodinné farmy a příměstské chovy. Sasexky jsou známé svou odolností vůči běžným nemocem a schopností adaptovat se na různé klimatické podmínky od kanadských zim po australská léta.

Vědecký výzkum a budoucnost

Současný výzkum se zaměřuje na několik oblastí. Genetické studie mapují rozmanitost plemene a hledají způsoby, jak zachovat vzácné alely. Studie adaptace zkoumají, jak se různé linie přizpůsobily lokálním podmínkám po celém světě.

Výzkum odolnosti vůči nemocem ukazuje, že sasexky si zachovaly přirozenou imunitu vůči mnoha patogenům, což je v době rostoucí rezistence na antibiotika velmi cenná vlastnost. Některé univerzity využívají sasexky jako modelový organismus pro studium evoluce domestikovaných zvířat.

  • Genomová diverzita
  • Hybridizace Brahma × Sussex
  • Genomová adaptace na klima

Hlavní chovatelská centra

Velká Británie zůstává duchovním domovem plemene s nejširší paletou barevných variet a nejpřísnějšími výstavními standardy. Sussex Breed Club zde má přes 500 aktivních členů a pořádá specializované výstavy s mezinárodní účastí.

Německo se může pochlubit jednou z nejsilnějších chovatelských tradic v kontinentální Evropě. Německý SV Sussex klub založený na počátku 20. století má propracovaný systém hodnocení kvality a vede podrobné plemenné knihy od roku 1903.

Česká republika si vybudovala pověst země s kvalitními chovnými liniemi. Klub chovatelů sasexek se sídlem v Hustopečích koordinuje chov napříč republikou a jeho členové pravidelně získávají ocenění na evropských výstavách.

Spojené státy mají menší, ale oddanou komunitu chovatelů soustředěnou zejména v severovýchodních státech a podél kanadské hranice. Americké linie jsou ceněné pro svou robustnost a produktivitu.

Austrálie a Nový Zéland provozují aktivní programy zachování původních plemen, kde sasexka hraje významnou roli jako součást zemědělského dědictví přineseného britskými osadníky.

Výzvy současnosti

Přes všechny úspěchy čelí chov sasexek několika výzvám. Genetická eroze u vzácných barevných variet vyžaduje koordinovaný mezinárodní přístup k zachování diverzity. Konkurence moderních hybridů stále omezuje komerční využití plemene.

Změny klimatu vytvářejí nové požadavky na adaptabilitu – chovatelé musí vyvíjet linie schopné zvládat extrémnější počasí. Urbanizace znamená, že stále více chovatelů má omezený prostor, což zvyšuje poptávku po zdrobnělých formách na úkor standardních velikostí.

Závěr: Dva tisíce let evoluce

Historie sasexky je fascinujícím příběhem evoluce a adaptace. Od skromných počátků v dobách římské Británie přes středověké trhy, viktoriánskou slepičí horečku, světové války až po moderní ochranářské programy – sasexka vždy našla způsob, jak přežít a prosperovat.

Je to plemeno, které pomohlo nakrmit generace Britů, přispělo k vytvoření moderního drůbežářského průmyslu a dnes představuje živoucí spojení s naší zemědělskou minulostí. Když se dívá na elegantní Light Sussex s bílým tělem a černým ocasem nebo na mahagonově skvrnitou Speckled varietu, je zřejmý výsledek dvou tisíciletí lidské péče a přírodního výběru.

Sasexka není jen slepice – je to kulturní dědictví a genetický poklad a připomínka, že některé věci přetrvávají navzdory všem změnám. V době, kdy se svět rychle mění a tradiční způsoby života mizí, představuje sasexka most mezi minulostí a budoucností – plemeno, které si zachovává užitečnost a krásu napříč staletími.