Historie plemene Rodajlendka

Rodajlendku nikdo nevyšlechtil. Aspoň ne tak, jak to známe u jiných plemen, kde na začátku stojí jedno jméno, jeden dvůr a jeden promyšlený plán. Americký chovatel George W. Tracy v roce 1910 napsal, že se k jejímu vzniku nemůže přihlásit nikdo, a Čeněk Novotný o dvanáct let později v české knížce o tomto plemeni uvedl, že rodajlendky „povstaly zcela náhodně“. Na pobřežních farmách Rhode Islandu, nejmenšího amerického státu, a sousedního Massachusetts je zplodili kohouti z lodí, které se vracely z Asie, a obyčejné selské slepice, na jejichž barvě nikomu nezáleželo. Z té náhody se přesto za necelých šedesát let stalo plemeno, na kterém se v Americe podle dobového odhadu ročně protočily dva miliony dolarů.

K nám přišlo pod jménem červenky. Tak je podle Novotného pojmenovali čeští krajané v Americe, a anglický název si zapsal tak, jak zněl do ucha: rotajlendky. Odtud už je k dnešní rodajlendce jen krok.

Příběh rodajlendky je ale hlavně příběhem sporu, který začal ve chvíli, kdy farmářská slepice poprvé vstoupila do výstavní klece. Jedni od ní chtěli vejce a maso, druzí dokonalou barvu a tvar. Už v roce 1910 varoval americký rozhodčí Theo Hewes, že ptáci vybíraní kvůli barvě udělají z rodajlendky jen výstavní slepici. Ten spor ji provází dodnes a díky němu vedle sebe žijí dvě rodajlendky: výstavní, která má v Německu za sebou 125 let, a užitková, která se do Polska dostala z Británie v době, kdy se tam rodajlendky šlechtily na vejce. Tohle je příběh obou.

Kohouti z velrybářských lodí

Abychom pochopili, odkud se ta náhoda vzala, musíme se podívat na pobřeží Nové Anglie v polovině 19. století. Little Compton, jeho vesnice Adamsville a sousední Westport a Tiverton leží na pomezí Rhode Islandu a Massachusetts, v krajině, kterou anglický návštěvník Tillinghast popsal jako skoro holou, otevřenou k moři a vystavenou silným studeným větrům. Nedaleko leží New Bedford, v 19. století jeden z velkých velrybářských přístavů. Farmáři z okolí do něj vozili produkty k velrybářským lodím a domů si vozili, co lodě přivezly z celého světa. Mezi tím zbožím byla i drůbež.

V letech 1846 až 1850 se do Ameriky, a nejvíc do přímořských krajů, dostala celá řada asijských slepic. V červenci 1846 dovezl doktor Alfred Bayless z Tauntonu v Massachusetts žluté kočinky a zaznamenalo se o nich, že kohoutci byli většinou červení. V květnu 1847 přivezla loď Huntress přímo z Kočinčíny pár, jehož kohout byl podle současníka zvláštně červený a nažloutlý a slepice hnědočervená. Kočinky a šanghajky se tehdy pletly tak, že si je farmáři podle dobové příručky nazývali, jak se jim zrovna hodilo.

Mořští kapitáni vozili právě takové ptáky domů do Little Comptonu. O něco později dorazila velká malajka, asijský bojovník s hrbolatým hřebínkem, o kterém se psalo jako o „hadohlavém“ ptákovi, a v Little Comptonu se jí ujal název červená malajka. Červené kočinčí a malajské kohouty pak místní vybírali a křížili se svými hejny.

Jinou cestu popsal chovatel H. G. Dennis. Kolem roku 1865 se podle jeho vzpomínek daly na velrybářských lodích, v námořnických ubytovnách a na dvorech portugalských a jiných cizích obyvatel newbedfordského nábřeží, kterému se říkalo Fayal, najít červené slepice s růžicovým hřebenem. Námořníci je přiváželi z Jávy a okolních ostrovů a říkali jim červené javánky. Dennis jich se spolužáky jednu dobu choval kolem pětadvaceti ve stodole uprostřed města, dokud si nestěžovali sousedé. Většinu kohoutů pak prodali farmářům, kteří do města vozili produkty z Little Comptonu, Adamsville, Westportu a Dartmouthu.

Kohouti z lodí měli na farmách výsadní postavení. Místní farmáři věřili, že červený kohout dodá hejnu zdraví a sílu, a tak si ho chtěl mít každý. Slepice byly obyčejné selské a na jejich barvě nezáleželo. Novotný v roce 1922 napsal, že ta touha „přešla konečně v jakousi pověru“, a přirovnal ji k tomu, co sám viděl za světové války v odlehlé vesnici na Bukovině: tamní lidé si oblíbili strakaté slepice postavou jako lehčí orpingtonky a kresbou jako houdánky, každý se snažil takové dochovat, až z toho vznikl pěkně ustálený místní typ. Odtud podle Novotného i slabina, se kterou chovatelé rodajlendek zápasili ještě v jeho době: kohouti byli v barvě zdokonalováni o celých padesát let dřív než slepice, a slepice proto v sytosti červené za nimi pokulhávaly. A odtud i jeho nejhezčí věta o plemeni: „Islandky, děti volné lásky beze všech překážek, nejsou tedy zatíženy krevným chovem a vynikají následkem toho zdravím, výbornou nosností, šťavnatým masem a krásou.“

Z té směsice vystupuje první jméno, které se dá doložit. Na farmě Williama Trippa v Adamsville, na rohu William Sisson Road a Long Highway, začaly podle dokumentů sebraných místními chovateli v roce 1854 pokusy s asijskou drůbeží. Tripp podle Síně slávy Rhode Islandu křížil kočinčí slepice s malajskými a javánskými kohouty a s Johnem Macomberem z nedalekého Westportu si až do Macomberovy smrti vyměňovali nejlepší ptáky, aby se vyhnuli příbuzenské plemenitbě. Jejich slepice snášely lepší vejce a dávaly lepší maso, a v kraji se jim začalo říkat Trippovy slepice. Macomberův kmen ještě v roce 1910 platil za nejbližší doložený počátek plemene a na rohu u Trippovy farmy dnes stojí na kamenné zídce malá deska, která to místo označuje za rodiště rodajlendky.

Nejbarvitěji ale ten svět zachytil Lester Tompkins, rodák z Little Comptonu, který později proslul jako vystavovatel rodajlendek. V roce 1910 vzpomínal, že je před čtyřiceti lety viděl na každém dvoře v kraji: „Narodil jsem se a vyrostl s těmi ptáky, byli to moje hračky, když jsem byl ještě malé dítě.“ Brzy zjara vylíhnutá kuřata se na pár dní nosila do kuchyně a děti je s velkou zábavou krmily. Jeho otec skupoval drůbež z téhle části Rhode Islandu pro trhy v New Bedfordu, Newportu, New Yorku a Bostonu a malý Lester s ním jezdil po farmách. Jméno rhodeislandská drůbež podle něj na těch trzích ještě v roce 1910 znamenalo značku nejlepší kvality.

Vlastní hejno založil Tompkins „asi v roce 1869 nebo 1870“. Kurník si postavil ze dvou velkých beden od zboží a z prken ze staré velrybářské lodi. Začínal se třemi kuřicemi, které vyvedla divoká červená slepice. Uhnízdila se v ovsu a otec mu ji slíbil, když ji chytí. Babička mu přidala jednu kuřici a strýc pár, který přišel domů na jedné z velrybářských lodí, jejichž byl agentem.

Slepice byly červené s černými ocasy a čilé hledačky potravy, kohouti jasně, zářivě červení. Krev se obnovovala výměnou se sousedy a občas i kohouty z přistávajících velrybářských lodí, kteří podle Tompkinse hejnům velmi pomáhali k vitalitě. Mnozí farmáři ale zkoušeli každé nové plemeno, které přišlo do módy, a křížili své červené slepice s leghornkami, brahmánkami a čímkoli dalším. Stopy té krve se podle Tompkinse v hejnech držely ještě dlouho a právě odtud se do rodajlendek dostala velká část černého zašpinění peří.

Kdy přesně to všechno začalo, se neví a nejspíš se to už ani nezjistí. Tompkins v roce 1910 odhadoval, že rodajlendky jsou výsledkem šedesáti až sedmdesáti let křížení, což vede zpátky do čtyřicátých let 19. století. Někteří autoři kladou začátek už k roku 1830, ale bez dobového dokladu, a německý standard dnes uvádí vznik kolem roku 1860. Nejstarší rok, který se váže ke konkrétnímu chovateli, je Trippův rok 1854.

Že takoví ptáci běhali po dvorech dávno předtím, než dostali jméno, dokládá chovatel a novinář George W. Tracy z vlastní rodiny: kolem roku 1875 napadl jeho mladšího bratra Willieho sousedův kohout, jasně, zářivě červený, s jednoduchým hřebenem a neopeřenými běháky, kterému majitel říkal Red Shanghai. Willie si po tom útoku nesl jizvu až do smrti. Tracy z toho v roce 1910 vyvodil, že rodajlendky vlastně nejsou nové plemeno, ale staré plemeno, které jen dostalo jméno. Kdo mu to jméno dal, je další kapitola.

Pomník rodajlendky z roku 1925 v Adamsville na Rhode Islandu, bronzový reliéf kohouta zasazený do kamene
Pomník z roku 1925 stojí v Adamsville, části obce Little Compton, kde plemeno vzniklo. Bronzový reliéf kohouta vytvořil Henry L. Norton. Foto: [autor], Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0.

Wilbourova slepice pro trh

Trippovy slepice zaujaly Isaaca C. Wilboura z Little Comptonu ve chvíli, kdy se podle vzpomínek jeho vnuka Davida Pattena pustil do drůbeže ve velkém, tedy někdy před rokem 1880. V osmdesátých letech už hospodařil na farmě o 200 akrech a choval tři až čtyři tisíce slepic. Koupil několik Trippových ptáků a křížil je s ptáky, kteří byli v kraji běžní.

Co chtěl, popsal Patten v brožuře z roku 1954 jasně: lepší slepici pro všechno, která snese víc vajec, větší a hnědší vejce pro trhy v Bostonu a Providence, a bude mít větší tělo na maso. Výstavní ptáky podle vnuka chovat nechtěl, šlo mu o nejotužilejší zvířata, která se uživí za jakýchkoli podmínek, i za tvrdé novoanglické zimy. Jméno jim dal až později, povahu ale už tehdy: od začátku to byla slepice pro trh, ne pro výstavní klec.

Wilbour přitom nebyl sám. Patten vzpomínal, že do Little Comptonu jezdili lidé z odborných časopisů psát reportáže a že se z městečka stalo největší drůbežářské město ve Spojených státech, první místo v zemi, kde se lidé živili slepicemi a husami. Anglický návštěvník Tillinghast, kterého cituje Novotný, viděl v okruhu deseti kilometrů kolem Little Comptonu farmu na farmě a ze silnice až dva tři kilometry daleko stovky kurníků, ve kterých podle něj žilo na půl milionu slepic, většinou rodajlendek. Ředitelka místní historické společnosti dnes říká, že Rhode Island byl na konci 19. století drůbežím hlavním městem světa a vejce i ptáci odsud putovali po celých Spojených státech a do Kanady.

Jakou slepici si farmáři kolem Little Comptonu vyšlechtili, popsal Novotný: z původní směsice tvarů udělali praktickou farmářskou slepici „pro všecko“. Měla dlouhé tělo, rovný hřbet a středně vysoké nohy, žádnou chocholku ani vousy, které by jí bránily v rozhledu, a žádné opeření na prstech, které by překáželo při hrabání. Hřebeny se ale dlouho nesjednotily: některé slepice měly jednoduchý listový, jiné růžicový, a podle Novotného se objevil i hráškový. Na trhu to nevadilo. Hewes v roce 1910 napsal, že jako hospodářská slepice byla v Nové Anglii známá jako málokteré jiné plemeno, snad jen kromě žíhaných plymutek.

Proč právě červená, vysvětlil v roce 1910 indianapolský chovatel C. L. Buschman: bílou slepici na statku snadno uvidí jestřáb a ve městě se ušpiní, černá po oškubání vypadá na stole špatně a vybírat z ní tmavé brky je úmorné. Lidé chtěli ptáka se žlutou kůží. Rodajlendka měla žluté běháky i kůži, byla středně velká a plná, a chicagský chovatel J. H. Mingea o ní napsal, že si na trhu snadno řekne o vyšší cenu.

Tak dobří ptáci potřebovali jméno. Na počátku devadesátých let naléhali na Wilboura dva profesoři z Rhode Islandu, ať své plemeno pojmenuje, a Patten si pamatoval dědovu odpověď: „Proč by to nemohly být Rhode Island Reds?“ V roce 1896 začal Wilbour nové plemeno pod tímhle jménem inzerovat v drůbežnických časopisech. Samo jméno ale nejspíš žilo v kraji už dřív a ujímalo se pomalu. Podle Dennise se červeným slepicím říkalo rodajlendky už v době, kdy se do hejn přilévala krev hnědých leghornek, a ještě na počátku 20. století jim v jednom koutě kraje, kam se leghornky nedostaly, staří usedlíci říkali červené malajky.

Se jménem přišla poptávka a s poptávkou zmatek. Tompkins vzpomínal, že dobrých starých červených hejn bylo málo a jejich majitelé za tehdejší ceny prodávat nechtěli. Když se o rodajlendky začali zajímat lidé z jiných částí země, prodávalo se pod tím jménem leccos, co bylo podle Tompkinse stejně tak něco jiného jako rodajlendka, a z jednoho hejna šli ptáci s jednoduchým i růžicovým hřebenem: ať jste si koupili kterýkoli, dostali jste obojí. Z farmářské slepice bez autora a bez popisu se stalo zboží. A zboží bez popisu volá po někom, kdo ho popíše. Ti lidé už byli na cestě a nepřijeli z farem, ale z Fall River.

Slepice rodajlendky na dobové fotografii z roku 1911
Slepice rodajlendky na fotografii z amerického chovatelského tisku z roku 1911.

Z dvorku do výstavní klece

Muži z Fall River přijeli do kraje s jiným cílem než farmáři. Doktor Aldrich a jeho přátelé, pozdější zakladatelé klubu chovatelů rodajlendek, objeli Little Compton, Tiverton a Westport, skoupili nejlepší ptáky, jaké našli, a začali je chovat pro výstavy. V roce 1892 je ukázali na výstavě v New Yorku. Podle Tompkinse přitom netušili, že pomáhají na svět plemeni, které se stane nejoblíbenějším na světě. Tompkins mluvil s Aldrichem týden před jeho smrtí a doktor se nad svými ptáky podivoval: „Tompkinsi, kdo by si pomyslel, že ta malá stará červená slepice bude jednou tak oblíbená a vzbudí ve světě drůbeže takové nadšení?“

Jestli to bylo opravdu poprvé, se dnes neví. Data prvního vystavení se rozcházejí o celých šestnáct let. Český klubový text s odvoláním na knihu Edwarda Browna z roku 1929 klade první vystavení do roku 1879, kdy rodajlendky ukázal jistý pan Jenney na výstavě v jižním Massachusetts, a americký chovatel Robert Blosl zmiňuje téhož Jenneyho kolem roku 1880. V roce 1891 se podle klubového textu objevily ve Filadelfii, nejdřív jako zlatožluté a později jako zlatočervené, z čehož text usuzuje, že barva tehdy ještě nebyla ustálená. Novotný naopak píše o roce 1895, kdy byly pod dnešním jménem vystaveny a nadšeně přijaty. Jediný z těch letopočtů, který stojí v dobovém prameni od člověka, jenž Aldriche osobně znal, je Tompkinsův New York 1892.

Organizovaně to začalo v listopadu 1898. Podle Blosla se tehdy za sněhové vánice sešlo šest mužů v hostinci Coffee Tavern ve Fall River a sepsali, jak má rodajlendka vypadat. O rok později s dalšími dvaceti zájemci založili Rhode Island Red Club of America. Zakladatelé podle Blosla chtěli velkou slepici pro vejce i maso s tělem tvaru cihly, které unese velkou snášku a ještě dost masa, s kuřicí kolem šesti a kohoutkem kolem osmi liber v osmi měsících, a k tomu krásného ptáka se stejnoměrnou a lesklou červenou barvou. Rok 1898 jako rok založení klubu uvádí i americký chovatel a rozhodčí Dave Anderson.

Do amerického standardu se nové plemeno nedostalo snadno. Podle Novotného v něm chovatelé žlutých wyandotek a plymutek viděli vážnou konkurenci a upírali mu čistokrevnost s poukazem na jeho smíšený původ. Hewes ten spor o čistokrevnost viděl šířeji: podle něj americký standard žádný skutečný standard dokonalosti není, jen popis ptáků, které asociace uznala za čistokrevné, zatímco jiné chovatelské svazy hospodářských zvířat chtěly u čistokrevného zvířete jednatřicet dvaatřicetin krve dané linie a rodokmen, který to dokáže. Chovatelé rodajlendek odpověděli po svém: podle Novotného uspořádali velkou speciální výstavu vybraných typických zvířat a přijetí do standardu bylo hotovou věcí.

Do výstavních síní mezitím pronikli i farmáři. Lester Tompkins se za fanciera nikdy nepovažoval a rodajlendky choval jen na užitek, tak jako jeho otec. Jednou si ale na výstavě v Bostonu prohlédl vystavené rodajlendky a nabídl sázku, že ze svého hejna vybere ptáky, kteří porazí celou kolekci. Příští rok začal vystavovat a podle Tracyho to, co následovalo, znal celý svět. Z jeho druhého kohoutka z Bostonu 1903 pocházeli první a druzí kohoutci i kuřice z Rochesteru 1904, tedy z roku, kdy rodajlendky vstoupily do standardu.

Samotný standard přitom nedostal takovou péči jako popisy jiných plemen. Revizní komise americké drůbežářské asociace, která v roce 1903 zasedala v Buffalu, rodajlendky vůbec neprojednávala, protože ještě nebyly přijaté. Popis, podle kterého se pak léta posuzovalo, se podle Hewese narychlo sestavil na běžné schůzi v Rochesteru, kde nikdo z revizní komise neměl čas mu věnovat pozornost, jakou si zasloužil. Byl to kompromis mezi návrhem klubu a tříčlennou komisí, ve které seděl i Hewes, a později se v něm opravovaly jen drobnosti. Tak v roce 1904 vstoupily do standardu rodajlendky s jednoduchým hřebenem a o rok později i s růžicovým.

Farmářská slepice tím dostala úřední popis, a s ním i nekonečné spory. Hewes v předmluvě své knihy z roku 1910 napsal, že žádné uznané plemeno nevyvolalo mezi chovateli a rozhodčími tolik sporů o správný tvar a barvu jako rodajlendka. Jedni prosazovali jako správnou barvu žlutohnědou, druzí mahagonovou a všechno mezi tím, a posudky v téhle třídě se kritizovaly snad víc než ve všech ostatních třídách dohromady. Než se ale spor o barvu rozhořel naplno, přišla léta velkých peněz a slavných kmenů.

Horečka rodajlendek

Ještě pár let před rokem 1910 je někteří drůbežáři nebrali vážně. Když chovatel B. H. Scranton z Rising Sun v Indianě řekl jednomu známému drůbežáři, že je chce zkusit, ten se mu vysmál, že jsou to jen obyčejní kříženci a že ztratí čas. Scranton je přesto choval, první dva roky jen na užitek, a v roce 1909 s nimi vyhrál první cenu za kmen v Indianapolis. Buschman v roce 1910 napsal, že žádné plemeno přijaté do standardu nezískalo oblibu tak rychle a zároveň se tak nezlepšilo. Mingea psal, že na výstavě v chicagském Koloseu, největší a nejlepší, jaká se tam kdy konala, měly rodajlendky nejvíc přihlášených zvířat ze všech plemen, a totéž viděl na sedmi výstavách, které té sezóny navštívil. U klecí s rodajlendkami se podle něj tlačily davy a jejich vystavovatelé tam prodali víc než chovatelé kterýchkoli dvou jiných plemen dohromady.

Z Nové Anglie se rodajlendky mezitím rozběhly po celé zemi. V Hewesově knize z roku 1910 už o nich píšou chovatelé z Indiany, Ohia, Missouri, Illinois i Tennessee a Tracy objížděl chovy od Maine po Pensylvánii. Reese V. Hicks, který za poslední rok navštívil mnoho předních výstav, je viděl přivezené z prakticky všech koutů Ameriky. Chovatel z Tennessee psal, že tam, kde je před pár lety skoro neznali, jsou jich teď stovky, a předpovídal, že chovatelé z východu a severu budou za pár let nacházet nejtvrdší soupeře na jihu. Zatím to tam podle něj mělo háček: většina tamních fancierů chovala drůbež pro radost a „práci dělají jejich ženy a oni se chlubí“.

S oblibou přišly peníze. Firma Kaufman & Windheim z Nutley v New Jersey, která se v inzerátu označovala za největšího vystavovatele rodajlendek v Americe, odhadovala, že se kolem plemene ročně protočí přes dva miliony dolarů, když se počítá výstavní i tržní hodnota. Sami podle svých slov před víc než patnácti lety projeli Novou Anglii, nešetřili penězi ani časem a skupovali jen nejtmavší ptáky s růžicovým hřebenem. V jedné massachusettské vesnici pak od chovatele, který měl nejlepší hejno v Nové Anglii, a tedy podle nich i na světě, koupili celé hejno 121 kusů za cenu, kterou sami nazvali na tu dobu pohádkovou. Cestu plemene popsali jako cestu od konzervativního starého Novoangličana přes fanciera a vystavovatele až na každý dvorek v zemi a nazvali je americkým plemenem pro americký lid.

Na Lesteru Tompkinsovi je vidět, co ta horečka udělala s farmářem, který se za fanciera nikdy nepovažoval. Tracy ho navštívil v Concordu po jeho prvním velkém vítězství v New Yorku a našel u něj asi 1 100 slepic, z nichž některým bylo sedm i osm let. Tompkins nikdy nepoužil líheň, všechna kuřata vyseděly kvočny, a tak u každého ptáka věděl, odkud pochází. Násada jeho vajec stála 25 dolarů a jeden vystavovatel se Tracymu přiznal, že všechny jeho vítězné kohoutky a kuřice z velké výstavy vylíhl ze dvou Tompkinsových násad, zatímco ptáci z jeho vlastního chovu nevyhráli nic. Vedle syna měl Tompkins dva pomocníky, s korespondencí pomáhala dcera, svůj díl odváděla i paní Tompkinsová a prodeje za poslední rok přesáhly 10 000 dolarů. „Není divu, že má rodajlendky rád,“ poznamenal k tomu Tracy.

Slavné kmeny té doby často stály na jediném ptákovi. Plukovník C. M. Bryant z Wollastonu, předseda americké drůbežářské asociace a starosta města Quincy, sehnal nejlepší kusy z Macomberova kmene s růžicovým hřebenem a dodával z nich ptáky i vejce Robertu Tuttleovi. Z Bryantových ptáků a vajec vyrostl Tuttleův kmen, podle Tracyho nejvlivnější v dějinách americké drůbeže, a jeho skvělou barvu Tuttle připisoval jediné slepici: té, která se vylíhla z Bryantových vajec a vyhrála na světové výstavě v St. Louis, v New Yorku i v Bostonu. Než se Tuttleův kmen objevil, měly podle Tracyho rodajlendky s růžicovým hřebenem jen malou naději, ale pak od Tuttlea brali vejce a ptáky chovatelé z celé země a rodajlendky s růžicovým hřebenem tím byly zachráněny. Když Tuttle potřeboval novou krev, zaplatil Bryantovi 150 dolarů za kohoutka, který vyhrál v Bostonu 1908.

Neustálou příbuzenskou plemenitbou ale Tuttleův kmen začal ztrácet velikost a pomohl mu až další kmen. I. W. Bean z South Braintree koupil v roce 1901 dvě násady vajec s růžicovým hřebenem a vychoval z nich kohouta jménem Dictator. O rok později koupil dvě kuřice a jednu z nich, které se říkalo Granny, měl ještě v roce 1910: v sedmi letech byla pořád červená a dávala výborné potomstvo. Od Tuttlea dostal jen ptáky po osmi dolarech a ze šesti násad jeho vajec vychoval jediného kohoutka, který nebyl ani na výstavu, a přesto z Dictatora, Granny a té kapky Tuttleovy krve za devět let postavil kmen, který začal Tuttleovi konkurovat ve výstavních síních. Tuttle si nakonec sám koupil Beanovy slepice, aby svým ptákům vrátil velikost. Za Beanova kohoutka, prvního v Bostonu i New Yorku 1910, a čtyři slepice pak Bean dostal nabídku 1 000 dolarů a Tracy ho měl za nejcennější rodajlendku, jaká se do té doby vylíhla.

U jednoduchého hřebene stála řada slavných kmenů na ptácích pana Allena z Apponaugu na Rhode Islandu, který kdysi budil rozruch svými vystavenými rodajlendkami. Od něj pocházel kmen Franka Reada z Fall River i Bryantův. Bryant pak prodal začínajícímu chovateli, který neměl peněz nazbyt, čtrnáct kuřic po dolaru a půl a místo slíbených velkých, ale barevně horších mu nakonec poslal mladší a lepší. Z jedné kuřice za dolar a půl vyrostla vítězná linie: sama vyhrála v Madison Square Garden a sedm jejích pravnuček bylo mezi vítězi poslední výstavy tamtéž. Sám Tracy za svou kuřici, první v New Yorku 1907/08, odmítl 75 dolarů a v roce 1910 měl v jednom chovném kmeni její dceru, tři vnučky a pět pravnuček. „Krev se nezapře,“ napsal k tomu.

Vedle výstavních kmenů rostly velké užitkové farmy. Fred Almy na farmě Red Feather o 160 akrech choval sto hejn po 25 slepicích a dvou kohoutech rozesetých po pozemku a s jediným pomocníkem a koněm s vozíkem se staral o 1 500 starých ptáků a 5 000 mladých. George Wiseman z Lewistonu v Maine vychovával asi 5 000 rodajlendek za sezónu a jeho 1 500 nosnic snášelo na začátku prosince vejce po stovkách. James E. Van Alstyne z Kinderhooku měl z rodajlendek čistý zisk asi 1 000 dolarů ročně a u Williama Hazeltona z Hudsonu si Tracy vzpomněl na inzeráty s heslem „Money in Reds“. Chovatelé, kteří je chovali vedle bílých leghornek, mu tvrdili, že rodajlendky snesly víc, hlavně v zimě, a Tracy z celé cesty vyvodil, že tam, kde se chovají vedle jiných plemen, je ve snášce pokaždé předčí.

Pověst dobré nosnice se brzy dostala i za oceán. H. E. Cole z Trentonu už posílal rodajlendky do Anglie, kupci byli spokojení a Cole Tracymu předpovídal, že se tam brzy budou chovat všude, protože ve snášce předčí anglická plemena. Novotný o dvanáct let později potvrdil, že se z Ameriky rozšířily po Anglii, kde v jeho době patřily k nejoblíbenějším plemenům, a odtud do Německa. A právě z Anglie a z Německa později vzešly obě rodajlendky, o kterých je tenhle příběh.

Kde se točily peníze, tam se i podvádělo. Nejvíc zlé krve podle Hewese nadělala váha: za každou libru pod standardní hmotností se strhávaly dva body, a tak vystavovatelé přepisovali váhu na přihláškách, upláceli vážného, věšeli ptákům pod křídla závaží nebo je před vážením cpali štěrkem a skořápkami. Slabí funkcionáři spolků prý dokonce upravovali váhy, aby ukazovaly o čtvrt až půl libry víc, a Hewes proto navrhoval vážení nahradit posouzením velikosti a nechat to na rozhodčích. Tracy zase varoval před inzerenty, kteří se chlubili rodajlendkami s 96 nebo 95 body: rodajlendka s 90 body je podle něj dobrá.

Rychlý růst měl svou daň i v kvalitě. Nejčastější výtka, kterou Hicks od nejtvrdších kritiků plemene slyšel, byla, že rodajlendky nemají jednotný typ ani barvu, a musel uznat, že to není bez základu: příliš tmavé i příliš světlé ptáky viděl v New Yorku stejně jako v Kansas City. Mezitím vznikly tři speciální kluby a Hicks se bál, že každý bude učit jiný odstín červené a že plemeno se dá kluby snadno ubít k smrti. Peníze přitom tekly hlavně za barvou: Kaufman & Windheim se chlubili kmenem, který je známý po celém světě svou tmavou barvou, a i Tompkins přiznal, že chová tmavé ptáky, protože je chce obchod, i když je používá opatrně. Kam taková honba za barvou vede, popsal nejostřeji Theo Hewes.

Rodajlendky s jednoduchým hřebenem, kohout a pět slepic na pastvě, barevná deska z roku 1910
Rodajlendky s jednoduchým hřebenem v podání ilustrátora I. W. Burgesse. Slepice jsou znatelně světlejší než dnešní mahagonové rodajlendky. Barevná deska z knihy Theodora Hewese Rhode Island Reds, How to Breed and Judge Them (Indianapolis, 1910), zdroj Cornell University Library.

Hewesovo varování: barva, nebo vejce

Theo Hewes byl rozhodčí a kritici mu vyčítali, že rodajlendky sám nikdy nechoval. Do své knihy z roku 1910 dal výklad standardu s kresbami vad a jejich bodovým oceněním a k němu články chovatelů, ze kterých čerpají i předchozí kapitoly. Rodajlendku popsal jako nejdelší slepici amerického standardu vzhledem k šířce a hloubce těla a jako nejlepší nosnici mezi masnými plemeny: podle něj se v ní spojila jerseyská a holštýnská kráva, a kdo by hledal lepší slepici pro všechno, bude hledat dlouho. Proti plymutkám byla čilejší a podle Hewese za den obešla víc země než plymutka za dva. Slepice měla něco z držení leghornky, ale nebyla tak plachá: zatímco leghornky sledují každý váš pohyb, rodajlendka si podle Hewese hledí svého, jako byste byli sloup nebo strom.

Právě kvůli snášce Hewes hlídal tvar. Zadní část těla slepice měla být dlouhá, široká a hluboká a břicho dobře vyvinuté už u kuřic, které ještě nesnesly ani první vejce, protože tohle plemeno má podle něj snáškový typ, který nesmí nikdo poškodit, chovatel ani tvůrce standardu. Do knihy proto dal dvě kresby, které měly ukázat rozdíl mezi opravdu cennou slepicí a slepicí, která má jen tržní cenu. První byla slepice v nejlepší snáškové kondici, která u něj snesla tři vejce za čtyři dny, a podle Hewese je to typ, který chovatelé musí zachovat, chtějí-li udržet snáškovou pověst plemene. Druhá měla delší nohy a kratší tělo a právě takové slepice podle něj často vyhrávaly na barvu nad ptáky, kteří je tvarem daleko převyšovali. „Právě tenhle typ ptáků zničí rodajlendky jako hospodářskou slepici a udělá z nich jen výstavního ptáka,“ napsal.

Snáškový a výstavní typ slepice rodajlendky vedle sebe, kresby z knihy Theodora Hewese z roku 1910
Vlevo snáškový, vpravo výstavní typ slepice. Už v roce 1910 se rodajlendky dělily podle toho, jestli se chovají na vejce, nebo na výstavu. Obrázky 21 a 22 z knihy Theodora Hewese Rhode Island Reds, How to Breed and Judge Them (Indianapolis, 1910), digitalizovaná kniha.

Výstavní posuzování přitom nahrávalo horším nosnicím. Když se taková slepice vystaví jako starší, ukáže se podle Hewese vždycky v lepší barvě než její sestra, která snáší víc, protože nesnesla tolik vajec, aby jí to vzalo barvu, zatímco dobrá nosnice spotřebuje sílu na vejce a peří jí vybledne. Totéž znal Tompkins: na slepice, které měly jako kuřice krásnou barvu a po silné snáškové sezóně vybledly, by se podle něj nikdo ani nepodíval, a přitom bývají nejlepšími plemenicemi. Redaktor knihy napsal, že žádné vícebarevné plemeno netrpí blednutím slepic tolik jako rodajlendky a že se na výstavách vyplácelo vydávat dospělé kuřice za slepice, a zároveň varoval, že rodajlendky jsou nosnice par excellence a cokoli, co by jim ubralo vajec, jim ubere i na oblibě. Někteří chovatelé proto navrhovali dvojí popis barvy, zvlášť pro kuřice a zvlášť pro slepice, a Hewes slíbil, že ho bude prosazovat, pokud se ukáže, že nejlepší nosnice barvu kuřice jako slepice udržet nemohou. Věděl, že ho za to budou mít za podivína, ale podle něj podivín nakonec obvykle vyhraje, když stojí na prokázaných faktech.

Ne všichni s tím souhlasili. Buschman tvrdil, že vyšlechtil rodajlendky, které neblednou: v chovu měl tří- i čtyřleté slepice v barvě kuřic, které podle něj snášely stejně jako vybledlé slepice jiných chovatelů. Představu, že vybledlá slepice je důkazem dobré nosnice, podle něj vyvrátily záznamy z kontrolních hnízd. Každý pták u něj nosil kroužek, slepice snášely do kontrolních snáškových hnízd a o každé se vedl přesný záznam, protože jiný poctivý způsob, jak snášku změřit, podle Buschmana neexistoval. Jeho kuřice Trilby, první na výstavě v Indianapolis v únoru 1909 a vítězka zvláštní ceny za barvu, snesla 102 vajec za 131 dní. Do sporu o barvu a vejce tak vstupovala čísla.

O tom, jaká červená je ta pravá, se vedl druhý spor. Hewes psal tvrdě: zářivá červená neznamená kaštanovou ani hnědou a tmaví, rezaví ptáci podle něj patří mezi poražené, kdykoli stojí proti jasně červeným ptákům, kterým se peří leskne. Rodajlendka může být podle něj stejně dobře příliš tmavá jako příliš světlá a „začouzenou kouli“ vychová každý, ale ne každý vychová červeného ptáka se správnou barvou a leskem. Hnědá, kaštanová ani okrová podle něj nejsou o nic víc červená než žlutohnědá a mnozí rozhodčí jsou prý naprosto barvoslepí: na východě i na západě vyhrávali ptáci, kteří na sobě neměli jedinou červenou partii. Tompkins viděl totéž z druhé strany: fancieři šílí po tmavých ptácích, někteří chtějí matně hnědou barvu bez lesku, a to podle něj vede k dvojímu páření, které zničí každé plemeno. „Chceme je tak červené, aby se s nimi nedala spojit žádná jiná barva než ČERVENÁ,“ psal.

Hewes přitom věděl, že dvojí páření už je skutečnost. Podle něj až na vzácné výjimky nedá stejné páření nejlepší kohouty i nejlepší kuřice a mnoho chovatelů používalo na odchov výstavních kuřic kohouty tak světlé, že byli skoro žlutohnědí. Chovatelům ze Západu se otevřely oči, když po Tuttleově smrti při nehodě jeli na východ kupovat jeho ptáky a v jeho chovných kmenech našli i takové světlé kohouty. Výstavní kohouti a výstavní slepice se tak začali líhnout z různých kmenů, zatímco na farmách se rodajlendky podle Tompkinse pořád daly chovat z jednoho páření stejně vyrovnané jako kterékoli jiné plemeno.

Shodnout se nedokázali ani na tom, co červená vůbec je. Hicks napsal, že když řeknete „červená“ deseti lidem, skoro každý si představí něco jiného, jeden jasnou třešňovou, druhý tmavou granátovou, a z pěti odstínů by dva lidé nevybrali stejný. Tracy radil začátečníkům, ať si odstín vyberou podle sebe, protože se neshodnou ani malíři. Hewes by barvu rodajlendky popsal jediným slovem: červená.

Standard mezitím zůstával, jaký byl. Hewes nechápal, proč chovatelé šílí po černém lemování letek a po čistě černém ocasu, když standard zároveň zakazuje břidlicovou podsadu, ze které se černá živí. Čas podle něj už ukázal, že to, co je zrovna v módě, nakonec nebývá nejlepší. Na schůzi v Niagara Falls v roce 1909, kde se schvaloval standard pro rok 1910, se marně snažil prosadit červenou bázi ocasních per. Klub trval na starém popisu a podle Tracyho osm set jeho členů hlasovalo pro zachování standardu, i když byl nedokonalý, protože z neznáma vynesl největší plemeno drůbeže, jaké svět poznal. Hewes se klubovému hlasování, které popis nechalo, jak byl, vysmíval: barva těla a načechraného peří v něm nebyla popsaná vůbec, takže mohla být jakákoli, od sněhové koule po cihelnu.

Největší starost ale chovatelům dělala velikost a tvar. Chovatel z Tennessee připomínal, že nejkrásnější není vždycky nejužitečnější: kdo bude do chovných kmenů vybírat malé slepice jen kvůli sytější barvě, bude mít brzy krásné rodajlendky velké jako leghornky. Stará slepice, která celou sezónu poctivě snášela a zesvětlala, se podle něj možná tolik nelíbí, ale spíš snese vejce se silnějšími kuřaty než její dcera v zářivě červeném šatu. Scranton varoval, že příliš tmaví ptáci ztrácejí lesk a místo červené mají hnědou, a za nejdůležitější považoval typ: dlouhé hluboké tělo se nesmí obětovat jen kvůli barvě. Irving A. Sibley z South Bendu si při šlechtění vždycky připomínal, co rodajlendky udělalo cennými a tak rychle oblíbenými: snášku a kvalitu i množství masa.

Spor o barvu Hewes dlouhodobě prohrál, protože standard se posunul od zářivé červené k tmavé. Standard z roku 1916 podle Davea Andersona chtěl u kohouta sytou, zářivou červenou a u slepice sytou červenou, fancieři na počátku století za ideál považovali barvu herefordského vola a současný americký standard podle Andersona chce u obou pohlaví lesklou, sytou tmavou červenou, která na tři metry vypadá skoro černá. Podle Andersona honba za tmavou barvou na počátku 20. století plemeno málem zničila: čím tmavší a vyrovnanější barva, tím horší peří, tenké a „hedvábné“, a s ním i pomalejší vývin, takže ptáci ztráceli cenu i jako masná slepice. Napravit to podle něj dokázala až hrstka obětavých chovatelů. Barva přitom nebyla jediná věc, ve které se rodajlendky rozcházely.

Standardní zbarvení rodajlendky na skutečných perech kohouta a slepice z roku 1911, očíslované partie peří
Skutečná pera vítězů výstav, která chovatelé a rozhodčí v roce 1911 uznávali za vzor standardního zbarvení kohouta a slepice. Deska z knihy D. E. Halea Standard-Bred Rhode Island Reds (Quincy, 1911), zdroj National Agricultural Library USDA.

Dva hřebeny, bílá sestra a zdrobnělina

Rodajlendky měly dva hřebeny dřív, než měly standard, a který z nich je původní, se neví dodnes. Podle britského Poultry Clubu měla původní rodajlendka růžicový hřeben a jednoduchý přinesla do hejn nejspíš krev hnědých leghornek. Dennis a firma Kaufman & Windheim viděli předky růžicových rodajlendek v červených javánkách z velrybářských lodí. Blosl zase vyvodil každý hřeben z jiného předka: jednoduchý z kočinek, růžicový z růžicových šanghajek, a ne z wyandotek nebo z růžicových leghornek, jak se často tvrdilo. Americký rozhodčí Dave Anderson to shrnul tak, že se o tom chovatelé přou pořád.

V kraji se přitom objevoval i třetí hřeben. Hráškový podle Blosla pocházel z čitagonek, tedy brahmánek, a ještě Novotný v roce 1922 zmiňoval, že se mezi rodajlendkami objevil. Pisatel dobového článku o původu rodajlendek, který otiskl Hewes, o něm nechtěl ani slyšet: hráškové hřebeny podle něj mezi rodajlendkami nebyly před deseti lety a nemají tam co dělat ani teď, protože nepocházejí z žádného plemene, ze kterého rodajlendky vznikly. Čekal by u nich prý stejně tak chocholku. Připomínal, že plymutky s hráškovým hřebenem do standardu kdysi přijali, jen aby je zase vyřadili, a věřil, že klub stejnou chybu neudělá. Do standardu tak vstoupily jen dva hřebeny, jednoduchý v roce 1904 a růžicový o rok později.

Růžicová rodajlendka byla od začátku chudší sestrou. Když s ní Bean začínal, byla podle Tracyho typem spíš wyandotka než rodajlendka, a než se objevil Tuttleův kmen, neměla podle něj velkou naději. Hewes varoval před dlouhým úzkým růžicovým hřebenem, ze kterého se podle něj skoro vždycky líhne spousta kuřat s jednoduchým hřebenem a který obvykle provázejí další vady. Hicks zase připomínal, že obě variety mají mít stejnou barvu i stejný tvar, a bál se, že je rozdělí zvláštní kluby. Kolem roku 2004 Blosl odhadoval, že v celé Americe přes zimu zbývá asi padesát chovných kusů velkých rodajlendek s růžicovým hřebenem, ze kterých se za léto vylíhne kolem 250 kuřat, zatímco u jednoduchého hřebene to bylo asi 300 chovných ptáků a 2 000 kuřat ročně. Kohouti s růžicovým hřebenem byli podle chovatelů, se kterými mluvil, otužilejší a méně jim omrzaly hřebeny.

Bílá sestra vznikla na Rhode Islandu, ale jinou cestou. John Alonzo Jocoy z Peace Dale na Rhode Islandu ji podle americké The Livestock Conservancy šlechtil od roku 1888 z bílých wyandotek, koroptvích kočinek a bílých leghornek s růžicovým hřebenem a veřejnosti ji představil v roce 1903. Podle českého klubového textu se přitom o použití červených rodajlendek nikde nepíše. Tvarem se později přiblížila cihlovému tělu rodajlendky a v roce 1922 ji americká drůbežářská asociace přijala do standardu, ale jen s růžicovým hřebenem a jako samostatné plemeno, Rhode Island White. V roce 1928 popsal časopis Poultry Tribune hejno 400 bílých rodajlendek, které chovali na střeše hotelu Biltmore v Providence a krmili jejich vejci a masem hosty. Oblíbená byla do šedesátých let, slávy červené sestry ale nikdy nedosáhla a dnes ji The Livestock Conservancy vede mezi ohroženými plemeny ve stupni Watch.

Zdrobnělá rodajlendka má dva začátky. V Německu se podle českého klubu první zdrobnělé rodajlendky ukázaly ještě před první světovou válkou a soustavně se šlechtily od roku 1918. V Americe začal na počátku dvacátých let Perrin Johnson z Rochesteru ve státě New York křížit velké rodajlendky s jednoduchým hřebenem se zakrslými staroanglickými bojovníky, kočinkami a wyandotkami, a ve svém seznamu chovných kmenů z roku 1925 trval na tom, že zdrobnělá rodajlendka má být opravdová zakrslá slepice, ne poloviční rodajlendka. Většinu prvních ptáků rozdal dalším chovatelům a pomohl založit americký klub chovatelů zdrobnělých rodajlendek. Veřejnosti se zdrobnělá rodajlendka s jednoduchým hřebenem ukázala v listopadu 1939 na výstavě v Salemu v Ohiu a do standardu vstoupila v roce 1940. Pro růžicovou vystavilo podle Blosla až v roce 1954 deset chovatelů na ohijské zemské výstavě padesát kusů, aby ji pro standard kvalifikovali.

Udělat z velké rodajlendky malou nebylo snadné. Podle Blosla měly první zdrobnělé rodajlendky široké načechrané peří, po kočinkách polštáře na hřbetě, po wyandotkách zvednutou linii hřbetu a po staroanglických bojovnících sevřené ocasy a svěšená křídla. Aby z nich nebyly poloviční rodajlendky, začali je chovatelé na výstavách vážit a psát váhu na štítky klecí, a čtyři unce nadváhy podle Blosla ptáka ze soutěže vyřadí. Na konci třicátých let k nim pro lepší typ přikřížili velmi malého kohoutka velkých rodajlendek od Roberta Purvese, napůl z kmene Harolda Tompkinse z Concordu, syna Lestera Tompkinse, kterému Blosl říká král rodajlendek, a o pár let později kvůli tmavší barvě i drobnou kuřici s růžicovým hřebenem. Řada dnešních linií podle Blosla vede k R. Paulu Webbovi z Oklahoma City, kohoutka z jehož linie vybral rozhodčí v roce 1957 za nejlepší rodajlendku tamní výstavy.

Malá rodajlendka nakonec velkou předběhla. Podle Blosla ji klub chovatelů rodajlendek v letech 1947 až 1950 propagoval ve svém zpravodaji a stala se jednou z nejoblíbenějších zakrslých slepic na výstavách v Americe, v Anglii, v Evropě i v Austrálii. Podle Andersona byl jejich líhní hlavně stát New York a na výstavách brzy dorovnaly velké rodajlendky; na stoleté výstavě americké drůbežářské asociace v Columbusu v roce 1973 jich bylo kolem 250. Dnes podle něj zdrobnělé rodajlendky velké daleko převyšují, protože se krmí levněji a chovatel jich na stejném místě odchová mnohem víc. V českých klubových klecích dnes stojí rodajlendky s listovým i růžicovým hřebenem ve velké i zdrobnělé podobě. Zatímco se ale výstavní rodajlendka zmenšovala a tmavla, užitková se začala měřit na vejce.

Soutěže snášky a rozchod cest

V Británii se cesty rozešly dřív než v Americe. Podle britského historika Jamese P. Bowena se tam na konci 19. a začátku 20. století rozdělili chovatelé na fanciery, kteří chtěli vyhrávat na výstavách, a na hospodářské chovatele, kterým šlo o snášku. Utility Poultry Club, založený v roce 1896, začal pořádat veřejné kontroly snášky, ve kterých se ptáci různých chovatelů chovali za stejných podmínek a jejich vejce se počítala. První proběhla na farmě v Northallertonu v Yorkshiru od listopadu 1897 do února 1898, trvala šestnáct týdnů a soutěžilo v ní sedm kmenů po čtyřech kuřicích; vyhrály černé minorky se 161 vejci. Podle Bowena to byla nejspíš první formálně pořádaná kontrola snášky na světě. Rodajlendky dostaly v Británii vlastní klub v srpnu 1909.

Kontrolní hnízda, o kterých psal Buschman, přišla do Británie z Ameriky. Na kontrole u Newbury v sezóně 1902/03 se poprvé objevili američtí ptáci s rodokmenem a s nimi americké kurníky a kontrolní snášková hnízda, díky kterým se dala změřit snáška každé slepice zvlášť, ne jen celého kmene. Zemědělská kolej Harper Adams zavedla v roce 1914 oddělení podle plemen, aby se dala porovnat bílá leghornka, bílá wyandotka, žlutá orpingtonka, rodajlendka, žíhaná plymutka, sasexka a faverolka. Tím se rodajlendka v Británii začala poměřovat počtem vajec.

Rozhodující byla národní kontrola snášky. Založila ji v roce 1917 britská společnost chovatelů užitkové drůbeže spolu s železniční společností Great Eastern Railway a první ročník začal 7. listopadu 1918 na farmě Dodnash Priory. Trval celý rok a soutěžilo v něm 277 kmenů čistokrevných kuřic, celkem 1 445 ptáků šestnácti plemen, z nichž nejdůležitější byly bílá leghornka, bílá wyandotka a rodajlendka. Od dalšího roku ji sponzoroval deník Daily Mail a v roce 1920 už v jeho kontrolách a v národní kontrole snášelo 2 445 slepic, což se tehdy hlásilo jako světový rekord. Podle Bowena rostoucí obliba rodajlendky a světlé sasexky ubírala zájem o řadu tradičních plemen, a když se kontrola v roce 1928 přestěhovala do Milfordu v Surrey, byla nejstarší a největší kontrolou snášky na světě.

Čísla z ní ukazují, jak rychle se snáška zvedala. Průměr na nosnici v národní kontrole vzrostl ze 144 vajec v prvním ročníku 1917/18 na víc než 220 v sezóně 1959/60, zatímco celostátní průměr britských nosnic byl před válkou 149 vajec. Rodajlendka a světlá sasexka se podle Bowena staly nejoblíbenějšími plemeny, protože se u nich snáška zlepšovala nejvíc. Nemusely přitom snášet nejvíc vajec: jejich výhodou bylo, že kuřata z jejich křížení šlo rozlišit podle pohlaví hned první den, kohoutci byli stříbrní a slepičky zlaté. Takové křížení vymyslel za první světové války cambridžský genetik Reginald Crundall Punnett. Chovatel Harry Douglas Barley z Birminghamu dával rodajlendky do kontrol od třicátých let a v roce 1952 s nimi vyhrál pohár za pětiletou vyrovnanost, a jedna komerční farma měla v roce 1939 tři tisíce kříženců černé leghornky s rodajlendkou.

V Americe se soutěže snášky staly velkými událostmi v polovině 20. století. Dave Anderson vytáhl z časopisu Poultry Tribune dva ročníky: v dubnu 1945 přinesl výsledky třinácti soutěží z celé země a rodajlendky obsadily mezi nejlepšími kmeny 2., 5., 7., 8. a 9. místo, v dubnu 1946 dokonce 2. až 6. a 8. místo, a to proti kmenům dvaceti plemen a variet včetně leghornek, minorek a ankon. Ve stejné době stávalo na velkých výstavách v Madison Square Garden, v Bostonu a v Chicagu podle Andersona 200 až 350 velkých rodajlendek od víc než čtyřiceti vystavovatelů. Úspěšní chovatelé měli ve čtyřicátých a padesátých letech podle Blosla hejna, ve kterých kuřice v prvním roce snesly v průměru kolem 180 vajec při hmotnosti asi tří kilogramů.

Pod jménem rodajlendky ale soutěžily i jiné slepice. Podle Blosla si lidé začali s rodajlendkou spojovat každou červenou slepici a někteří drůbežáři z toho chtěli těžit. Na soutěže snášky vznikly Production Reds, užitkové rodajlendky s přilitou krví leghornek, a mnohé soutěže na severovýchodě, kde měl každý chov smět přihlásit jen deset čistokrevných kuřic odpovídajících plemeni, to podle Blosla nehlídaly. Poctiví chovatelé standardních rodajlendek s nimi prohrávali. Ve třicátých letech navíc podle Blosla místní farmáři v New Hampshiru vyšlechtili z rodajlendek vybíraných na rychlé opeřování a ranost nové plemeno, newhampshirku, za cenu cihlového tvaru a sytě červené barvy, a americká drůbežářská asociace ji přijala v roce 1935. Proslavil ji Kenneth Bowles z Canandaiguy ve státě New York, mistr chovu rodajlendek, který ve čtyřicátých a padesátých letech rozesílal kuřata po tisících po celé zemi.

Pro čistokrevnou rodajlendku to byl skoro konec. Podle Blosla klesl americký klub chovatelů rodajlendek z asi 5 000 členů koncem dvacátých let na zhruba 275 na začátku let padesátých a do té doby Production Reds a komerční newhampshirky čistokrevnou rodajlendku málem vytlačily úplně. Začínal velký rozmach klecových hal a trh s hnědými vejci podle něj ovládla Production Red. Podle zprávy agentury AP z roku 2004 začal úpadek rodajlendky v polovině čtyřicátých let, kdy převzala vládu velkovýroba, protože se rodajlendce nedařilo v uzavřených halách, které velké chovy chtěly. Na trhu s masem jí škodilo tmavé peří, jehož brky prosvítaly kůží, takže oškubané tělo podle novináře vypadalo jako obličej puberťáka s akné, a zákazníci chtěli bílá těla bez kazů. Rodajlendku proto vystřídala bílá plymutka a s rodinnými farmami pak zmizela i ona.

Na konci té cesty stojí dvě různé slepice se stejným jménem. Podle americké autorky Janet Vorwald Dohner jsou kmeny vybírané na snášku menší, méně kvokavé a světlejší a hojně se používaly při tvorbě hybridních nosnic, zatímco u výstavního kmene, kterému se někdy říká mahagonová rodajlendka, stojí sytá tmavá barva nad užitkem. Anderson varoval, že rodajlendka z líhně nebo z hospodářských potřeb bývá komerční kmen, který se výstavnímu ptákovi vůbec nepodobá, a začínající vystavovatelé s ní na výstavách propadají. Mezi tím zbyl původní typ s jednoduchým hřebenem, který podle Dohner patří mezi ohrožené: podle agentury AP byla rodajlendka v roce 2002 na seznamu ohrožených plemen The Livestock Conservancy s asi 5 000 chovnými ptáky v Severní Americe a méně než deseti hlavními chovnými hejny. Ze seznamu se rodajlendka mimo průmyslové kmeny dostala až v roce 2023. Německo, kam rodajlendky dorazily už v roce 1901, ale šlo vlastní cestou.

Rhodeländer: 125 let v Německu

Do Německa se rodajlendky dostaly v roce 1901, jak dodnes uvádí popis standardu na webu německého speciálního klubu. Podle Novotného přišly přes Anglii a nejvíc se rozšířily v Porýní. Speciální klub chovatelů vznikl v roce 1905, jak dokládá jeho sté výročí, a od roku 1926 vychází klubový časopis Der Rhodeländerzüchter. V roce 2026 tak němečtí chovatelé slaví 125 let rodajlendky v Německu a sto let svého časopisu a věnovali tomu jubilejní vydání ročenky Rhodeländer Journal. Z farmářské slepice z Nové Anglie se tu stal Rhodeländer, kterého standard dnes označuje za široce rozšířené plemeno.

Němečtí chovatelé si ji oblíbili hlavně pro snášku. Novotný ve své knížce cituje tři z nich. J. Wedding napsal, že se chovatelé dlouho nemohli shodnout na odstínu červené, ale v jednom se shodli od začátku, ve výborných užitkových vlastnostech, že jsou nejlepšími zimními nosnicemi a nepřestaly snášet ani v mimořádně tuhé zimě let 1905 až 1907. Majitel vzorné drůbežárny Hubertushof u Krefeldu Sweers psal, že se jim daří i na studených těžkých jílovitých půdách a snášejí, i když jeho výběhy v listopadu a únoru stojí pod vodou. Klaussen zase zaznamenal, že jeho první rodajlendky, o měsíc a půl mladší než wyandotky a orpingtonky chované s nimi, začaly snášet ve stejnou dobu a snášely celou krutou zimu 1906/07, a překvapilo ho, jak jemné a šťavnaté maso mají, i když měly žluté nohy.

O barvu se v Německu vedla vlastní válka. Novotný popisuje, že standard vyvolal v německých odborných časopisech skoro rok trvající spor o barvu ocasu: jedni chtěli ocas stejně červený jako tělo, druzí se drželi amerického černého. Skončil kompromisem, že černá pera se budou trpět, dokud se nepodaří vychovat čistě červená zvířata. Za ideál si Němci podle něj vybrali červenou, jakou má jelení zvěř v létě, a protože ji málokdo viděl, opravili definici na barvu nedozrálého divokého kaštanu na podzim. Někteří pak chovali rodajlendky tak světlé, že se podobaly žlutým wyandotkám, a Novotný proto českým chovatelům radil anglický tón. Dnešní německý standard už chce stejnoměrnou, trvalou, sytou tmavou červenou s bohatým leskem, srpovitá pera černá se zeleným leskem a převážně červený ocas počítá mezi hrubé vady.

Mezi válkami byla rodajlendka v Německu hlavně hospodářská slepice. V Durynsku uznala zemská zemědělská komora v roce 1929 dva chovy jako kmenové chovy a v pěti chovných stanicích, které z nich zásobovaly venkov, se podle studie Fallstudie Huhn chovaly bílé leghornky, porýnky a ve dvou z nich rodajlendky. Rodajlendka patřila mezi čtyři uznaná užitková plemena vedle wyandotek, vlašek a leghornek a mezi patnácti vzorovými drůbežárnami byla i hospodyňská škola v Löbischau u Gery s rodajlendkami a koroptvími vlaškami. Autor příručky Römer v roce 1927 viděl v Americe stát, kde se chovaly jen rodajlendky a všude visely reklamy na „dobrá vejce s hnědou skořápkou“.

Po válce se cesta rozdělila spolu se zemí. Ve východním Německu se od července 1951 speciální kluby jmenovaly speciální chovatelská společenstva a první státní zkouška užitkovosti drůbeže proběhla v roce 1954 v Merbitzu, než se i tam přešlo na hybridy. Na západě Haneberg v roce 1965 počítal rodajlendky a newhampshirky mezi středně těžké nosnice vhodné pro kombinovaný užitek, s velmi dobrým masem a pověstí dobrých zimních nosnic, a průměrná roční snáška nosnic v Německu byla v roce 1962 jen 154 vajec proti 209 v Nizozemsku. Römer už v roce 1949 doporučoval pro klecový chov křížence rodajlendky s leghornkou. Užitek tím přebíraly hybridy a čistokrevná rodajlendka zůstávala chovatelům.

A chovatelé, jak napsal v roce 2017 Hans-Joachim Schleicher, ztráceli o snášku zájem. Rasovou drůbež podle něj státní zkoušky prověřovaly ještě do roku 1971, pak chovatelům stačilo, že měli v době líhnutí dost násadových vajec, a jinak „snášely dost slepice z Aldi a Normy“; poháry, talíře a tituly jsou prostě důležitější než vejce. Když si v letech 1993 až 1996 vyžádali zkoušky rasové drůbeže ekologičtí zemědělci, dopadly podle Schleichera špatně a rodajlendky v Neu-Ulrichsteinu snesly za sezónu 1993/94 jen 137 vajec o průměrné hmotnosti 54,9 gramu. Od té doby se snáška podle něj výrazně zlepšila, mimo jiné proto, že s klesající snáškou upadala i vitalita, do plemenné knihy vstoupili správní chovatelé a o užitkovou drůbež začali stát ekozemědělci a drobní chovatelé. V plemenné knize německého svazu chovatelů rasové drůbeže za roky 2012 a 2013 už devět až deset chovatelů vykázalo 180 až 187 vajec, tedy nejméně tolik, kolik standard žádá.

Rhodeländer dnes v Německu ohrožený není. Podle seznamu domácích a zdomácnělých plemen, který v říjnu 2024 vydal odborný poradní sbor pro genetické zdroje zvířat, chovalo velké rodajlendky s jednoduchým i růžicovým hřebenem 172 chovatelů s 340 kohouty a 1 357 slepicemi a plemeno je v kategorii, ve které se stav jen sleduje. Standard chce tělo ve tvaru zaobleného obdélníku, kterému říká cihlový tvar, kohouta o hmotnosti 3 až 4 kilogramy a slepici 2,4 až 3 kilogramy a mluví o plemeni šlechtěném na užitek i na krásu, s vysokou snáškou po několik let. Ve výstavní kleci tak přežilo i to, co Hewes chtěl hájit: tvar. Užitková větev se ale musela zachránit jinde, na východě Polska.

Užitková větev z Polska

V Polsku se rodajlendka kdysi chovala tak běžně, že pro ni měli vlastní jméno. Polská odborná literatura ji popisuje jako plemeno dřív v Polsku široce rozšířené pod jménem karmazyn. Nejstarší kmen, který se tam dodnes drží, se podle oficiální charakteristiky polského programu ochrany genetických zdrojů dostal do Polska z Británie ještě před rokem 1939. Přišel tedy ze země, kde se rodajlendky v té době šlechtily přes veřejné kontroly snášky. Z jakého chovu přesně a kdo ho přivezl, prameny neuvádějí.

Po válce si rodajlendku vzaly do práce polské šlechtitelské farmy. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tam začala práce na dalších kmenech a v osmdesátých letech přibyly kmeny z Francie, ze kterých se křížily polské hybridní nosnice pro halové i výběhové chovy. Rodajlendka tak v Polsku prošla stejnou cestou jako v Americe a Británii: stala se surovinou pro hybridy. Polští autoři v roce 2010 připomínali, že se dnešní šlechtění nosnic opírá už jen o dvě výchozí plemena, leghornku a rodajlendku.

Stejná cesta vedla i k zániku. Intenzivní drůbežářství vytlačovalo z polských chovů méně výkonná plemena a kmeny, a tak se v sedmdesátých letech na jedné farmě sestavila sbírka rezervních hejn z rušených šlechtitelských farem, ze které vyrostl program ochrany genetických zdrojů. Nejhůř bylo v devadesátých letech, kdy podle polské studie z roku 2010 hejna v programu ztrácela často přes deset procent zvířat a na farmě, která se zrovna rušila a neměla peníze na prevenci ani na krmení, uhynula až polovina hejn. Starší kmen rodajlendek v devadesátých letech přestěhovali na farmu, kde žije dodnes. Po vstupu do Evropské unie zaplavil polský trh zahraniční šlechtitelský materiál a na konci prvního desetiletí tohoto století zkrachovala z ekonomických důvodů i šlechtitelská farma, kde žily mladší kmeny a linie z Francie, takže do programu ochrany přibyly i ty.

Ochrana přitom neznamená další šlechtění. Podle zásad polského programu se v zachovávaných hejnech nevybírá na lepší užitkovost a o tom, kteří ptáci dají další generaci, rozhoduje jen to, jestli odpovídají standardu plemene a jsou zdraví. Cílem je, aby populace přežila v dobré kondici, a slepice se drží živé, v poměru jeden kohout na deset slepic. Starší kmen se tak už desítky let nešlechtí na rekordy, jen se udržuje, aby nezmizelo to, co v sobě nese.

Jak vypadá dnes, popisuje oficiální charakteristika. Peří má tmavě hnědé až mahagonové se silným kovovým leskem a žluté běháky, kohouti váží kolem 3 kilogramů a slepice kolem 2,5 kilogramu. Do 64. týdne věku snese slepice podle charakteristiky asi 190 vajec s hnědou skořápkou o hmotnosti kolem 60 gramů, hodí se do chovu u domu se zelenými výběhy a vyznačuje se vysokou odolností vůči Markově nemoci. Mladší kmeny jsou lehčí, slepice váží asi 1,7 kilogramu, do 66. týdne snesou 220 až 235 menších vajec a v křížení s jinými kmeny vykazují silnou heterozi. Polská studie z roku 2017 potvrdila, že slepice staršího kmene začínají snášet později a snesou méně vajec než ostatní zkoumané kmeny, ale jsou těžší a ve 53. týdnu snášejí nejtěžší vejce.

Na východě Polska tak přežila rodajlendka, kterou Hewes v roce 1910 hájil: těžší dlouhá slepice s hnědými vejci, chovaná pro snášku i maso. Ne díky výstavám ani díky trhu, ale díky tomu, že ji někdo včas zavřel do genové banky. Česká historie rodajlendky je skromnější, začíná ale už u krajanů v Americe.

Červenky v Česku

Nejstarší česká knížka o rodajlendkách, kterou se podařilo najít, vyšla v roce 1922. Napsal ji Čeněk Novotný pod názvem Rhode-islandka (červenka), její chov a ošetřování a vyšla jako první svazek edice Naše drůbež ve smíchovském nakladatelství Zvířena. Redaktor edice A. Král v úvodu doufal, že edice obohatí chudou českou literaturu drůbežnickou. Novotný v ní hned na začátku přiznal, že český vzorník zatím nemáme, a popsal plemeno podle vlastního standardu: starý kohout průměrně 4 kilogramy, mladý 3,5, stará slepice kolem 3 a mladá 2,5 kilogramu. Skoro stejná čísla stojí v dnešním německém standardu.

Novotný chválil hlavně odolnost a zimní snášku. Červenky podle něj pobíhaly a hrabaly i za studených listopadových dešťů, když slepice jiných plemen seděly schoulené v závětří, a při mrazu −26 °C mu jeho dvacet červenek sneslo až dvanáct vajec denně. Za leden mu snesly o 165 vajec víc než stejný počet faverolek o rok dřív, vejce byla hnědá a vážila 60 až 65 gramů a za celý předchozí rok dosáhl průměru 160 vajec na slepici. Ze zimních zkoušek snášky, které neupřesňuje, uvádí průměr 53 vajec u červenek, 51 u minorek, 47 u orpingtonek a 44 u bílých vlašek. Navíc byly podle něj dobré kvočny, takže se hodily chovatelům, kteří nemohli chovat dvě plemena, lehké na vejce a těžké na maso a kvokání, a kohoutek červenky chutnal všem u stolu líp než proslulý faverolčí.

Nejbarvitější svědectví ale dal do knížky A. Stange z Mimoně. V roce 1901 se jako osmnáctiletý mladík na cestě po Americe dostal na velkofarmu na Long Islandu, kde viděl líhně na 30 000 vajec a na loukách hejna bílých leghornek a rodajlendek až po 600 kusech; ten pohled ho podle jeho slov rozhodl stát se drůbežářem. Nastoupil tam jako učeň, staral se o velkou drůbež a rodajlendky se staly jeho miláčky: tehdy ještě neměly vyrovnaný tvar ani barvu, ale slepice s roční snáškou 200 až 250 vajec nebyly vzácností. Ať později vedl farmu jako majitel, nebo jako správce, rodajlendky byly vždycky první, které si pořídil. Jeho kmen deseti dvouletých slepic snesl v roce 1920/21 celkem 1 859 vajec, v průměru 185,9 na slepici, nejlepší podle jeho tabulky 249 a nejhorší 141, a pět z nich sneslo každý měsíc, i když přepeřovalo. Nejvíc vajec snesly od ledna do dubna, kdy byla nejdražší.

Spor o barvu a vejce, který v Americe rozděloval chovatele, viděl Novotný z druhé strany oceánu optimisticky. Standard podle něj předepisuje rodajlendce tak ideální postavu nosné i masné slepice, že zlepšování tvaru snášce neubírá, a nejlepší výstavní červenka je proto zároveň nejlepší chovnou slepicí. Rozhodčí měl podle něj nejdřív posoudit celkový vzhled a postavu a zvíře, které postavou neodpovídá standardu, nesmí dostat vyšší cenu, byť by mělo červenou barvu sebesytější. Teprve pak přichází na řadu barva, a slepici ideálně červené s černým perem v ocase dal přednost před slepicí s čistým ocasem a tmavě žlutým tělem. Bílá barva byla pro něj horší než černá: slepice s bílými ušními laloky podle něj na první cenu nemá nárok nikdy.

Mezi válkami se červenka v Čechách zabydlela. Nový velký ilustrovaný slovník naučný v roce 1931 napsal, že se u nás nejvíc chovají bílé leghornky, dále wyandotky a „červené rhodeislandky“. Současný klubový text připisuje Novotnému ještě monografii z roku 1935, ve které měl rodajlendky označit za u nás velice rozšířené a oblíbené, tu knihu se ale dohledat nepodařilo. Po válce dostala rodajlendka úřední místo: důvodová zpráva k zákonu o plemenářství z počátku šedesátých let počítala s tím, že úkoly národohospodářského plánu budou u slepic zajišťovat převážně bílé leghornky, koroptví vlašky a rodajlendky jako nosná plemena, zatímco masná měla dodat bílé wyandotky, hampshirky, bílé plymutky, sasexky a bílé korniše.

Chovatelé se v roce 1970 sdružili sami. Podle vlastní historie klubu vznikl Klub chovatelů Rhode island 23. května 1970 a dnes působí jako Klub chovatelů rodajlendek. Na jeho speciální výstavě ve Šternberku 1. října 2022 stálo 89 zvířat od 11 chovatelů, rodajlendky s listovým i růžicovým hřebenem ve velké i zdrobnělé podobě, a mistrem klubu se stal Oldřich Blaha. O rok později tamtéž vystavilo 10 chovatelů 66 zvířat a mistrem klubu se stal Jaroslav Vondráček, a v říjnu 2024 zval klub na výstavu ve Vyškově i nečleny. Od Novotného dvaceti červenek v mrazu k několika desítkám zvířat v klubových klecích uběhlo právě sto let.

Kohout a slepice rodajlendky s jednoduchým hřebenem na ručně kolorovaném diapozitivu z Ontaria
Kohout a slepice rodajlendky na ručně kolorovaném skleněném diapozitivu, který ontarijský Picture Bureau vydal pro školní výuku mezi lety 1917 a 1934. Zdroj: Archives of Ontario.

Závěr

Rodajlendku nikdo nevymyslel a nikdo ji nevlastnil. Vzešla z kohoutů z velrybářských lodí a obyčejných selských slepic na pobřeží Rhode Islandu, z farmářské slepice pro trh se stala zboží za tisíce dolarů a nakonec surovina, ze které se dodnes skládají hybridní nosnice. Spor, před kterým Hewes varoval v roce 1910, ji opravdu rozdělil: výstavní rodajlendka zůstala chovatelům, kteří jí v Německu už 125 let hlídají sytou tmavou červeň a cihlový tvar, a užitková přežila v genové bance na východě Polska, kam se dostala z Británie v době, kdy se tam počítala vejce. Obě nesou stejné jméno a obě jsou pravé. A když dnes na dvoře hrabe červená slepice v listopadovém dešti, zatímco ostatní sedí schoulené v závětří, dělá přesně to, co o ní před sto lety napsal Novotný.

Rodajlendka v číslech

Snáška rodajlendek v letech

Rok Větev Vejce Za kolik dní Co se měřilo
1909USA, výstavní102131rekordní kuřice Trilby
1921Čechy, užitková18636510 slepic ve 2. roce (Stange)
1921Čechy, užitková160365průměr hejna (Novotný)
1950USA, užitková180365průměr kuřic (Blosl)
1994Německo, výstavní137365staniční zkouška
1996Německo, výstavní148365staniční zkouška
2013Německo, výstavní183365plemenná kniha
2016Polsko, užitková164252studie, 21. až 56. týden
2026Polsko, užitková190290oficiální údaj, do 64. týdne
  • výstavní větev
  • užitková větev

Hmotnost kohoutů a slepic v letech

Rok Kde Kohout (kg) Slepice (kg) Co to je
1899USA, cíl zakladatelů3,62,7ptáci v 8 měsících (Blosl)
1922Čechy4,03,0staří ptáci (Novotný)
1950USA, užitková–2,9průměr kuřic (Blosl)
2026USA, staré kmeny3,62,7The Livestock Conservancy
2026Německo, výstavní3,52,7střed rozmezí standardu
2026Polsko, užitková3,02,5oficiální údaj
2026nasadovky.cz, užitková3,42,4vlastní vážení
  • výstavní větev
  • užitková větev
  • chov nasadovky.cz