Mechelenka
Belgický obr s jemným masem a rychlým růstem
Mechelenka je mohutné masné plemeno původem z Belgie. Zaujme nejen svojí velikostí, ale i klidnou povahou a velmi jemným masem. Překvapí svým rychlým růstem.
Cena
🥚 Násadová vejce: 50 Kč / ks
🐣 Kuřátka: 150 Kč / ks

Popis plemene
Mechelenka (Malines) je tradiční belgické plemeno slepic, vyšlechtěné ve městě Mechelen na přelomu 19. a 20. století. Původně vznikla křížením místních kuřat s těžkými asijskými plemeny – výsledkem je mohutný pták s vynikajícím masem a překvapivě mírnou povahou.
- Velmi masité plemeno – kohouti mohou vážit přes 5 kg, slepice kolem 4 kg. Maso je světlé, jemné a šťavnaté.
- Snáška až 160 vajec ročně, vejce jsou středně velká, světlá až krémová. Pro masné plemeno velmi slušná produkce.
- Klidná, přátelská povaha – vhodné pro začátečníky i děti. Neútočí, netrhá peří.
- Snadno ochočitelná – díky klidné povaze se dá dobře vodit, zvedat, manipulovat i během výstav.
- Odolná vůči chladu – husté peří i peří na běhácích jí umožňuje dobře zvládat zimu.
Typickým znakem je široké tělo, zvednutý postoj a peří na nohou. Mechelenky jsou oblíbené u chovatelů, kteří chtějí kombinaci výjimečného masa a přívětivé povahy.
Jak rychle rostou mechelenky?
Mechelenky (Malines) patří mezi nejrychleji rostoucí těžká plemena slepic. Už v 8 týdnech mohou kohoutci vážit přes 2 kg, v 16 týdnech se běžně dostávají na 3,5 až 4 kg. Plné dospělé hmotnosti – až 5 kg u kohoutů a 4 kg u slepic – dosahují přibližně v šesti měsících. To je ve srovnání s jinými těžkými plemeny, jako jsou brahmánky nebo žerzejští obři, výrazně dříve.
Rychlý růst ale není na úkor zdraví – mechelenky mají pevnou kostru, širokou hruď a dobré osvalení. Ve Francii a Belgii se proto historicky využívaly k produkci kvalitního masa a jako genetický základ pro brojlerové hybridy. V domácích podmínkách je oceníte zejména tam, kde chcete rychlý vývoj bez extrémního výkrmu.
Tajemství masa mechelenky
Jednou ze zajímavostí, kterou běžně nenajdete v popisu plemen, je způsob, jakým se u mechelenek ukládá tuk. Díky jemnému podsadovému peří (to jsou ty jemné „chloupky“ pod hlavním peřím) se tělo lépe izoluje a tuk se nerozkládá jen pod kůží, jako u většiny slepic, ale i mezi svalovými vlákny. Výsledkem je maso, které je šťavnatější a jemnější, protože tuk se při pečení rovnoměrně rozpouští přímo uvnitř svaloviny. Není náhoda, že se mechelenka v Belgii dodnes chová i pro gurmánský trh.
Podobný efekt částečného mramorování se v menší míře objevuje i u orpingtonky nebo kočínky. Ani jedno z těchto plemen ale nedosahuje takového rozložení tuku mezi svaly jako mechelenka – ta v tomhle směru stále vede.
Mechelenka vyniká tím, že kombinuje velikost, šťavnatost a přirozenou stavbu těla – i bez speciální výkrmné diety. Díky tomu je skvělou volbou pro chovatele, kteří hledají maso s opravdovou chutí, a přitom nechtějí extrémní výkrm nebo složité podmínky.
Historie mechelenky
Když jsem začal zjišťovat víc o původu mechelenek, narazil jsem na příběh, který mě fakt zaujal. V této části se s Vámi podělím o to, kde mechelenky vznikly, jak byli šlechtěny, připomenu dobu, kdy pod jménem „Poulet de Bruxelles“ patřily k nejvyhledávanějším masným plemenům, a taky proč o ně byl časem zájem čím dál menší a jak se je nakonec podařilo zachránit.
Původ mechelenky
Mechelenka pochází z Belgie, konkrétně z oblasti mezi městy Mechelen (francouzsky Malines), Dendermonde a Brusel. V 19. století šlo o region s bohatou zemědělskou tradicí, kde se slepice chovaly nejen kvůli vejcím, ale hlavně kvůli masu. Místní plemena byla dobře přizpůsobená klimatu, ale postrádala větší tělesný rámec.
Jedním z typických zástupců byla tzv. flanderská kukačka – robustnější, klidná, ale stále jen „obyčejná vesnická slepice“. A právě na tento genetický základ navázalo pozdější cílené šlechtění.
Jak byly mechelenky vyšlechtěny
Polovina 19. století byla v Evropě dobou objevování – a to i v drůbežářství. Do přístavů začínaly připlouvat první lodě z Asie, a spolu s čajem a porcelánem se na starý kontinent dostávala i exotická plemena slepic. Jedním z hlavních míst, kudy se tyto novinky dostaly do Belgie, byla zoologická zahrada v Antverpách. Právě tam se už v roce 1843 objevily obří slepice z východu – brahmánky, kočinky a langšánky – a okamžitě vzbudily pozornost místních chovatelů.
Právě tady začal příběh mechelenky. Belgičtí chovatelé dostali možnost tyto nevídané opeřence zkřížit s místními slepicemi – především s flanderskými kukačkami, které byly známé svým jemným masem a klidnou povahou. Ale postrádaly mohutnost a efektivitu výkrmu.
Kolem roku 1852 se tedy začíná cíleně šlechtit. Chovatelé sledovali nový cíl: slepici, která poroste rychle, bude masitá jako exotická plemena, ale neztratí chuť a přirozenost domácích linií. Postupně se do křížení zapojily další asijské rasy – nejvýrazněji langšánka, ale i brahmánky a kočinky. Vznikalo něco nového, něco, co nemělo v Evropě obdoby: klidný obr s výjimečným masem.
První výsledky už nebyly jen slepice – byly to masné stroje v peří, které si zachovaly chovatelskou přívětivost. Plemeno se začalo stabilizovat, získávalo jednotný vzhled, a v roce 1891 začal oficiální výběr podle typu, barvy i užitkových znaků. Zvláštní důraz se tehdy kladl i na světlou barvu kůže, která byla oblíbená na belgickém i francouzském trhu s drůbežím masem.
O sedm let později, v roce 1898, už Malines (mechelenka) získala oficiální uznání jako samostatné belgické plemeno.


Vrchol slávy mechelenky
Na přelomu 19. a 20. století se z mechelenky stalo jméno s velkým „M“. Pod obchodním názvem „Poulet de Bruxelles“ se objevovala na belgických i francouzských trzích jako prémiové kuře pro měšťanské stoly. Restaurace v Bruselu ji nabízely jako delikatesu – maso bylo světlé, šťavnaté a mělo jemnou vláknitost, kterou jiná plemena nenabízela.
Svoji slávu si mechelenky získaly nejen kvalitou masa, ale i díky tomu, že dokázaly rychle růst a zároveň zůstaly chovatelsky zvládnutelné. Byly to slepice, které nevyžadovaly zázraky – stačil jim dvorek a pár hrstí zrní. I to z nich udělalo ideálního kandidáta pro export.
Pro zahraniční trhy se dokonce vyvíjely různé odrůdy. Jednou z nich byla tzv. „Turkey-Headed Malines“ – varianta s ostřejším výrazem a jiným hřebenem, vyšlechtěná především na přání německých odběratelů. Dnes už téměř neexistuje, ale tehdy byla důkazem, jak vážně to Evropa s mechelenkou myslela.
Úpadek a téměř úplné zapomenutí
Druhá světová válka a následující éra průmyslového zemědělství přinesly obrat – nástup brojlerových hybridů úplně změnil způsob, jakým se drůbež chovala. Rychlost růstu a výtěžnost masa se staly jediným měřítkem. Mechelenka, přestože výborná, nemohla konkurovat „moderním kuřatům na baterky“.
Její chov začal mizet nejen z velkochovů, ale i z venkova. V roce 2010 se v Belgii evidovalo pouhých 575 čistokrevných jedinců. Plemeno, které kdysi vládlo trhu, bylo na pokraji vymizení.
Jak probíhala jejich záchrana
V 70. a 80. letech 20. století se o mechelenku začala zajímat skupina nadšenců. Plemeno bylo na pokraji zániku – konkurence rychle rostoucích hybridů a změny trhu téměř ukončily jeho existenci. Dochovalo se jen pár kmenů, často s omezenou genetickou variabilitou.
V roce 1979 vznikl v Belgii chovatelský klub Speciaalclub voor de Mechelse Koekoek, který si dal za cíl plemeno zachovat a znovu rozšířit. Díky úsilí několika vytrvalých chovatelů se podařilo obnovit chovné linie, upravit standard a znovu vzbudit zájem nejen v Belgii, ale i v Německu, Nizozemsku nebo Francii.
Ne všechny odrůdy mechelenky ale měly takové štěstí. Vedle běžného typu se v minulosti chovala i tzv. varianta s krůtí hlavou – výstavní linie s ostře řezanou hlavou a vzpřímenějším postojem, vyšlechtěná speciálně pro německý trh. Zatímco klasická mechelenka přežila díky nadšencům, tato odlišná forma téměř vymizela. Jedním z posledních dokladů její existence je i historická fotografie Pietera Debruynea s kohoutem tohoto raritního typu.
Dnes se mechelenky chovají především v malochovech po celé Evropě – a i když už dávno ustoupily moderním hybridům z průmyslových výkrmů, mají své místo v tradičních, klidných chovech, kde jde o víc než jen o čísla.

Video
Zajímá vás, jak mechelenky opravdu vypadají a jak se chovají? Přikládám video z běžného dne. A pokud vás tohle plemeno nadchne, na YouTube najdete i řadu dalších ukázek z domácích i zahraničních chovů.
Podmínky chovu
Jak se u mě slepicím žije
Každé ráno otevírám chovnému hejnu výběh o velikosti přibližně 5×10 m. Pravidelně je pouštím i na volnou zahradu (cca 50×30 m), kde mají stromy, keře, trávu a hlínu na popelení. Vychutnávají si prostor, čerstvý vzduch a pohyb – nejsou zavřené pod střechou celý rok.
Čím krmím
Krmím kvalitní směsí pro nosnice, doplňuji kopřivami, močeným pečivem a jednou týdně dávám syrové maso. Vitaminy a minerály jsou samozřejmostí. Žádné kuchyňské zbytky ani "šmakulády" – jen to, co podporuje zdraví, imunitu a oplodněnost vajec.
Podmínky dodání
Dodání násadových vajec
Kurýrem v ČR za 250 Kč
Kurýrem na SK za 300 Kč
Osobně u mě na statku v MS kraji




